Věřme elitám, ale opatrně

„Mým národům“. Tímto nadpisem ozdobil císař František Josef I. manifest volající svoje národy do války se Srbskem. V provolání nešetří velkými slovy jako čest a vážnost Svatého mocnářství.

Musí prý tasit meč na základě rady Prozřetelnosti a činí tak s velkou důvěrou ve Všemohoucího, že Jeho zbraním bude požehnáno. Pozdější děj ukázal, že spíše než Boží prozřetelnost, u jeho rozhodnutí stála snad důvěřivost stárnoucího mocnáře a totální neprozřetelnost jeho rádců. Proč by jim ale neměl věřit. Jejich moudrost byla ozdobena nepřebernými tituly, řády a lesknoucími se metály, až oči přecházely. Dnes už víme, že kdyby se císař zeptal vídeňského drožkaře, či obyčejné posluhovačky, bezpochyby by horší radu nemohl dostat. A tak začalo peklo.

Jeho Osvícenost Františka Josefa I. jsem vybral jen namátkou a možná i trochu nespravedlivě. Nebyl to špatný monarcha. Dějiny nabízejí celou plejádu daleko horších „Osvícených šílenců“, přesvědčených o své neomylnosti díky armádě aristokratických podržtašků.

Proč se příkop mezi těmi nahoře a těmi dole v současnosti tolik prohlubuje. Máme demokracii, tedy vládu lidu a to jsme přeci všichni, nebo někdo víc? Nemá náhodou prostý lid tu nedůvěru ve vrchnost uloženou v genech. Historických důvodů k tomu má nepřeberně. „Janku nechoď s pány na led“, nezní sice moc učeně, ale respektované poselství si nese. Ta neúcta k autoritám a na druhé straně pohrdání autorit těmi, co by měli uctivými být, je markantní. Zdá se, že na obou stranách chybí empatie a tak se dnes stali ti nahoře „ kavárenskými povaleči“ a na oplátku ti dole „banda nic nechápajících buranů“.

Proč je to tak, když obě strany vědí, že jsme na stejné lodi. Potřebujeme se navzájem. Bez přemýšlivých s invencí, bychom ještě lezli po stromech a hladověli bez těch, co si dokážou vyhrnout rukávy. Možná jste si všimli, že elity technických oborů, na ty dole tolik nehudrají, jako ti z humanitních. Asi to bude tím, že filozofové ke svým myšlenkám ty dole tolik nepotřebují.

Říká se, že moudřejší ustoupí. Ten úkrok ke kompromisu by byl žádoucí, ale která strana ho udělá. No samozřejmě ta moudřejší, ale která to je? Nepřekročitelně nás dělí prezident, imigrace, jak chápat islám, přístup k Rusku a aktuálně to britské „nashle v lepších časech“. Tvrzení pana Halíka, že Brexit je cesta do pekel, kterou otevřeli taxikáři a uklízečky, je stejně tak hloupé, jako je hloupé nasazování psí, nebo dokonce ďábelské hlavy, za jeho názor.

Těch třecích ploch, které dělí obě strany je dost. Zatím po sobě nesmiřitelně střílíme svými pravdami a odrážíme lži těch na druhé straně příkopu. Možná by trochu pomohlo, kdybychom se podívali do zrcadla. Ale asi jen trochu, protože jak známo, sebereflexe nosí růžové brýle. Čím jsme hloupější, tím růžovější.

Ta názorová třenice je nepříjemná a v její nepřehlednosti zapadlo něco daleko významnějšího. Premiér Sobotka prohlásil, že o důležitých věcech žádné referendum nebude. Jako demokrat měl říci, že když už o tom budeme diskutovat, tak se vší vážností. Zvolat ale do podhradí „ držte huby, tomu nerozumíte“, vypadá jako autokratická drzost.

Probíhající (ne)dialog na základě „my sme chytrý, vy ste blbí“, nás nepohne ani o píď. A samozřejmě je to škoda, škoda nás všech.