Už delší čas si myslím, že je to bída, že je to špatně a zdá se mi, že je to trend. My starší rádi moralizujeme, snad s přesvědčení, že s léty přichází i moudrost. Že to tak úplně není, vím. Názorový střet nás moudrých, s malou moudrostí těch mladších, přináší většinou nic neřešící konflikty. Občas mě moje žena napomene:
„Nech to bejt, jenom z toho bude zlá krev“.
„Nenechám, já vím, že to nezměním, ale aspoň to zazní“, bráním občas svůj postoj.
Pokud se zdravení týče, náš otec byl v tomto směru ke svým čtyřem dětem nekompromisní. Před míjením osoby starší, neřkuli osoby spřízněné, nikdy nezapomněl syknout povel„pozdravte!“. Táta byl voják z povolání a nás vychovával tak, že nám velel. Neuposlechnutí rozkazu se přísně trestalo. Babička, u které jsem vyrůstal v předškolním věku, byla ze zlata, ale opomenutí ranního pozdravení „dobrýtro“ by mi neodpustila. A tak tři kouzelná slůvka „brýtro, brýden a brounoc, se pro nás stala, už od dětství respektovanou normou. I svoje děti jsem k tomu vedl, jednak proto, že to má tak být, ale hlavně jsem nechtěl, aby vypadaly jako bulíci, když někam strčí hlavu.
Pozdravení v sobě nese kouzlo a také moc. Měl by znít vřele, ale připouštím, umí i zamrazit. O tom jsem se přesvědčil včera, kdy jsem na úzké cestě, mezi rybníkem a lesem, míjel maminku s jejími ratolestmi. Dvě děti, tak první, druhá třída. Na můj pozdrav maminka, odhadem o čtyřicet let mladší, odpověděla ostrým pohledem, který jsem přečetl jako „nepruď dědku“. Zareagoval ale její synek. Začal hezky, skoro melodicky. „Dobrý den, celý den, bába letí komínem“. Ženin, ještě před chvílí nepřístupný výraz ve tváři, roztál v návalu hrdosti nad břitkou pohotovostí potomka. Musím přiznat, že jí ten úsměv slušel – byla mladá, hezká a ….to je tak vše, co jsem na její obhajobu mohl říci.
Jo, abych nezapomněl, přeji hezký den.
