Tak tohle mi hlava nebere, povídá soused a začne

„Na boku se mi udělala bulka. Mám už léta a tak jsem šel ke svýmu obvoďákovi. Taky jí nahmatal a přiznal, že co to je, může napovědět cétéčko.

A běžte hned. Z tiskárny vylezla žádanka na urgentní vyšetření. Jenže bylo po čtvrtý vodpoledne a na cétéčku už nikdo nebyl. Pondělí až pátek, 8.00 - 13.30 s polední přestávkou 12.00 - 12.30 hlásala cedulka na dveřích.“

      „Vidím, že si naštvanej, ale nechápu proč, to je přeci normální,“ ptám se Ríši. Ten se ale nadechnul a pokračoval.

      „Dneska ráno v osum strkám žádanku sestře v kartotéce. Hned je vidět, že se jí to nelíbí, prej nejsem vobjednanej. Ale sestři, jak jsem se moh vobjednat, když včera vodpoledne tu už nikdo nebyl, namítnu“.

      „A to si jako myslíte, pane pane, zadívá se na žádanku, pane Vaněk, že tady na vás budeme čekat do noci. Tak jo sestři, tak mě tedy vobjednejte.“

      „To nemá cenu, mají vás vyšetřit dneska,“ řekne votráveně, ale pak trochu vítězoslavně dodá, že si budu muset hezky počkat. Jo hele, taky sis všimnul, když se platil regulační poplatek, že sestřičky byly se svojí kasičkou trochu přívětivější. Já bych ten příspěvek už proto zaved znovu. No ale, abych ti to dořek. Tak jsem tedy čekal. Paní sedící v čekárně vedle mě se diví, že ti co přišli pozdějc mě předbíhají. „Ne ne, to je v pořádku, já sem tu, abych tak řek na divokou kartu, nejsem na dnešek vobjednanej.“

      „A to vás vzali hned, já si musela počkat čtrnáct dní, to máte vlastně štěstí. Jo, štěstí jsem měl a nečekal jsem ani dvě hodiny. Doktorka se chovala profesionálně, co diktovala, její asistentka cvakala do počítače a než jsem se v šatničce dovoblíknul, zpráva byla vytištěná,“ dovyprávěl soused příběh, který jak řekl, mu hlava nebere.

      „A proč si z toho naštvanej, dyť to dopadlo dobře,“ řeknu napůl smířlivě a napůl zvědavě.

      „No, že lidi na vyšetření čekají tejdny. A aby ne, když tam mají tak nekřesťanskou ordinační dobu. Vodmakaj si pět hodin a valí to domů.“

      „No počkej, to jim nevyčítej, jsou to soukromníci a můžou si pracovní dobu udělat jakou chtějí. Ty si přeci taky soukromničil a diktoval ti někdo, kdy máš jít do šichty a kdy to zabalíš.“

      „Jasně že diktoval, konkurence a přízeň investora. Když bylo třeba máknout, dělalo se až do tmy nebo se i víkend obětoval.“

      „No tak to bylo tvoje osobní rozhodnutí, jiní si třeba řeknou, že to počká, nebo jsem slyšel jednoho doktora, že sice má v poledne padla, ale odpoledne navštěvuje svoje churavé pacienty po domácnostech,“ bráním neobratně lékařský stav.

      „Tak to je vidět, že si nikdy nepodnikal. Připomínáš mi mojeho mistra za socíku (socialismu). Ten taky říkal, že práce není zajíc, ta neuteče. Jo, nám se to tehdá líbilo, ale to bylo tehdá.“

Abych sousedovu agresivitu, která se stočila i na mě, trochu mírnil, vzpomněl jsem si na bývalého ministra zdravotnictví pana Hegera. Tento velice slušný pán jednou řekl, že si ambulantních lékařů velmi váží, ale že tam vidí rezervy. Ještě jsem přidal, že do toho pendrek vidím a že možná by nám to mohl vysvětlit prezident lékařské komory. To jsem ale neměl říkat.

      „Prosím tě, vo Kubkovi mi nic neříkej. Ten bojuje proti větrnejm mlejnům. Samozřejmě, že elektronizaci nezastaví. Ty jeho argumenty, spadne síť, vypnou proud, ze starších felčarů už heckery nikdo neudělá a já nevím co ještě. Už jen chybí, že můžou taky padat trakaře. Já ti řeknu, když se naše firma trochu rozjela, s počítačem jsem se to musel taky naučit. Vést agendu s nasliněnou ingoustovkou je prostě historie. Jo a eště něco. Svýmu mačaftu jsem vždycky říkal, když příde investor, hezky pozdravte, protože to je ten co platí a úsměv, kterej přidáte vás nestojí ani vindru. A stejně je to tak ve zdravotnictví. Pacient je ten co platí, tedy investor a zdravotníci, ať se jim to líbí nebo ne, jsou jeho dodavatelé. A jestli to tak není, jakože ne, tak v našem zdravotnictví je zabetonovanej socialismus.“

      „Hele Ríšo, do toho fakt nevidím a moc ti k tomu neřeknu. Ale je pravda, že zubaři ještě před rokem taky křičeli, pak začali vybírat „keš“ a dneska stomatologická komora už moc slyšet není. Tam už je to všechno, snad až na vytržení zubu, nadstandard. Přesto socanskej ministr zdravotnictví křičí, že nadstandardy NIKDY. Tak to tak vypadá, že zubařina do zdravotní péče už asi nepatří. Taky jsem v televizi slyšel říkat ředitele Všeobecky, že za klasickou plombu by stomatolog neměl chtít peníze. Podtrhuju „NEMĚL CHTÍT.“ To řekne ředitel zdravotní pojišťovny svým pojištěncům. Máš pravdu, je v tom bordel,“ dokončím svůj „odborný“ názor neodborným výrazem a mám se k odchodu. Zdálo se mi, že už mlátíme jen prázdnou slámu.

      „Ne počkej,“ vracím mě zpátky soused na mlat. „Teď si totiž uhodil hřebíček na hlavičku. Platit hezky na prkno. Vrátit regulační poplatky a klidně i na pajdu a do pětikila návštěvu doktora hradit cash a účet poslat na pojišťovnu.“

No, možná na tom něco je, asi by se i ledy pohnuly. Přesto nekývnu a jen rozpačitě pokrčím rameny. To by musela být totální elektronizace, kterou nikdo ze zainteresovaných ve zdravotnictví nechce. Přesto zatím nejede vlak. Jak říkám ZATÍM.