„Hurá, hurá, hurá, my půjdem na vraha za máťušku Růsíju aj za Stálina“ - zpívali jsme si do pochodu, v době mého dětství, když jsme si hráli na vojáky. Pak ale přišla tragická zpráva, že generalissimus Stalin skonal. Já, žák první třídy, jsem samozřejmě souvislosti až tak nechápal, ale to truchlivé dusno, které zavládlo v dělnické periférii velkoměsta, se nedalo přehlédnout. A hned nato další rána do vazu revolučnímu hnutí. Smrt prezidenta Gottwalda. Tentokrát se neštěstí nedalo svalit na americké imperialisty a tak se jen truchlilo. Ale ne zas tak dlouho. Byl tu problém.
„Cože, Viliam Širokej prezidentem, to snad né, dyť je to Slovák.“ Do periférie se vracel bojový duch, který ji samozřejmě chutnal daleko víc než to jalový truchlení. „To pitomý křesťanský – mír a odpuštění, je už historie, kterou právě měníme. Teď platí – boj a vítězství“. A také že ano, třeba i malé, třeba jen lokální. A tak tedy se prezidentem nakonec stal Zápotocký a Slovák Široký předsedou vlády. I když se politická hladina uklidnila, nepřehlédnutelně skončila etapa bezbřehého nadšení z rudých zítřků.
Můj strýc Pavel, velký bojovník za rudou spravedlnost, se jednou rozhodl, že si ve své široké rodině, která se čas od času scházela v rodné chalupě, udělá politický pořádek. Ke generálnímu úklidu si přizval svého kamaráda Františka. V rodině totiž nacházel pochopení pro svůj boj a vítězství, jen u svojí sestry, tety Alči a jejího manžela. Moje máma s tátou byli neutrální, ale teta Heduš, tedy jeho nejmladší sestra s manželem, strejdou Vaškem už tak nadšení socializmem nebyli.
„Víš Frantíku, vona ségra Heduš za války tu svojí zubařinu študovala v Drážďanech a možná, že tam zápaďáctvím trochu načíchla. Po válce se někde sčuchla s pražským buržoustem, plochodrážním závodníkem Václavem Mašitou a přitáhla ho do rodiny. Eště nedávno to s nima šlo, ale teď, co se začalo mluvit vo Stalinovejch přehmatech, začali se oba stavět na pacičky,“ vysvětluje politicky komplikovanou situaci v rodině svému kamarádovi. František Šámal byl jeho spolubojovník na rudé barikádě a jako poslanec, delegovaný na sjezd komunistů v Moskvě, byl velkým esem v rukávu strýce Pavla. Zatímco já, se na zadní sedačce Tudoru těším na babičku, tetičky a strýčky, na předních se dolaďuje strategie, která v rodině posílí přesvědčené a zlomí pochybující.
„A hezky jim to Frantíku všechno pověz, jak se lidem v Sojůzu žije, ať se chytnou za frňák,“ještě na konci cesty povzbudí strýc své eso v rukávu. Jen nezasvěceným se mohlo zdát, že na babičiným dvorku zaparkovala Škoda Tudor. Ne, tam stál s nabitými kanóny křižník Aurora a nad ním, byť pomyslně, vlála vlajka zbarvená proletářskou krví.
Každá návštěva zvenčí, byla pro příbuzenstvo, které zůstalo věrné rodné hroudě, svátkem. A tak i tentokrát největší místnost v chalupě byla provoněná nejen výbornými chodskými koláči a pravou kávou (běžně se pila Cikorka, kávová náhražka), ale také zvědavostí, jakéže to zprávy návštěva přivezla. Asi tak desítka dospěláků kolem stolu začala nervózně poposedávat, protože obligátní úvod, jaká byla cesta a co počasí v Praze, byl vyčerpán. Iniciativy se chopila teta Alča.
„Vy ste prý, pane Šámal, byl v Sovětském svazu na sjezdu, jaký to tam bylo?“, nahrála rudému komisaři hostitelka.
„No, řeknu vám, něco úžasnýho. Už ta cesta tam. Letěli jsme nejnovější mašinou, Tůstoštyrkou. Úžasně klidnej let a ani při přistání se mi kafe na stolečku nevylilo. Američani vymýšlej bombardéry a jiný hovadiny, ale inženýři v Sojůzu myslí na prostýho člověka. Jen takovej malej detail, to letadlo nemá vrtule.“
To, že letadla pohánějí turbíny, jsem věděl i já, malej kluk a tak nebylo divu, že po tomto levném argumentu zavládlo rozpačité ticho.
„Frantíku řekni jim jaký tam maj metro,“povzbudil pohádkáře strýc Pavel.
„No, něco úžsnýho. Do podzemí vás odvezou pojízdný schody a tam dole, v hloubce, najednou obrovský sály s křišťálovejma lustrama. Všude hodně lidí, veselých a přátelských. Zpívají a tancujou.“
„Protože sou všichni vožralí,“ vsunul se do vyprávění manžel zubařky, ale hned na to smířlivě dodá, „aspoň sem to slyšel, jakože se tam hodně pije.“
„Né, pane Mašito, tam se nepije, ale jen připíjí, jak voni říkají, na ščástlivo,“ ohradil se poslanec. Zároveň si ale nemohl nevšimnout, že ještě před chvílí rudá nálada vlající místností, zmokle visí na pomyslné žerdi. A tak revoluční duch revolucionáře zatroubil do útoku.
„Víte, můj sovětský přítel, s kterým jsem během sjezdu navázal, jak my říkáme družbu, mi řekl, Františku, my sme vám v pětačtyrycátým přivezli svobodu, v sedumačtyrycátým vlaky s pšenicí proti hladomoru a taky vám pomůžeme vybudovat ráj na zemi. Ale musíte se zbavit zpátečníků a reakcionářů. Prostě sověti nás na holičkách nenechají, to je pro nás jistota na věčný časy, jak říkával Kléma (Klement Gottwald)“ Rudý Koniáš udělal výraznou pomlku a úkosem pohlédl na strejdu Vaška, který empaticky hodil zpátečku, jakože nic, jen že se to tak povídá. To ale nastartovalo jeho ženu, tetu Heduš. Žádnej pitomec, byť i s poslaneckým mandátem, nebude urážet jejího manžela. Obě moje tety i máma byly srdcařky, když milovaly, sálalo z nich slunce, když se naštvaly, zimní vítr nebyl mrazivější. Když do boje, tak s planoucím srdcem. Teď vzplálo to zubařčino a ani chlácholení jejího muže je nezabrzdilo.
„Nó, pane Šámal, vono to tak všechno nebude, jak povídáte. Dyť Stalin nechal popravit stovky lidí.“
„Ale jó, staly se ňáký chyby, to je pravda, vždyť to znáte, když se kácí les, lítají třísky,“ připustil poslanec, ale v rozpacích se začal drbat na pleši a těkavě koukat kolem.
Degradovaného komisaře se zželelo tetě Alče a pustila se do ségry. Asi proto, že oproti sestře názorově stála na druhé straně barikády a také proto, že byla hostitelkou a komisař chycený na švestkách, byl její host.
„Copa to povídáš Heduš, nechal jen vověsit pár lakomejch kulaků.“
„Ne, ne Alčo, nechal vověsit i nejbližší spolupracovníky. Jakýpa by to bylo tobě, kdyby tě teký nechal vověsit?“
„Kdyby mě Stalin nechal vověsit, tak bych pod šibenicí zakřičíla, ať žije Stalin.“
Příští dopoledne v lese na houbách se ptám strejdy Pavla, kterého jsem měl rád, stejně jako ostatní příbuzenstvo, proč teta Heduš se strejdou Vaškem povídali takové věci, vždyť jsou taky komunisti.
„Jen na papíře, Zdenečku, jen na papíře.“
A tak neslavně skončila Rudá mise v chalupě u babičky. Po obědě jsme my Pražáci nasedli do auta i s rudým Andersenem a vyrazili ku Praze. Ještě mnohokrát strýcův Tudor zakotvil u rodné chalupy, ale už nikdy pod vlajkou nějaké ideologie. Rodina se poučila.
Dá se říci, že to byla taková blbá doba, ze které jsme se poučili. Někdy se ale bojím, že pro naší lidskou nedokonalost a malost se to s námi táhne dál. Můžeme být kamarádi, můžeme si hezky povídat i s plným pochopením, ale jen do chvíle než oblečeme dresy. Někdy to prostě hlava nebere. Tu fanatickou nenávist nevidím jen na stadionech, ale i jinde to lítá hlava nehlava.
Mohu se samozřejmě mýlit, jestli ano, rád to přiznám.
