My jsme museli v hodině kreslení nakreslit smuteční akt se s. Stalinem - rakev, květy, salutující pionýři se slzou v oku a tak. Jen samotný portrét Vissarionoviče jsme tam museli nalepit, vystřižený z denního tisku. Neboť, jak nás s. učitelka poučila, "... vy ho nakreslit nesmíte, to by byla karikatura a za to by vás zavřeli."

A Kléma hned nato!

Tu dobu dobře pamatuji; je to hezky popsané, tak to bylo v mnoha rodinách.

"Růsíju"

Probůh, co to je za strašlivé slovo? Jde to vůbec vyslovit?

To je českorusky. Vyslovit? Vyzpívat - a jak to znělo!

Hezká vzpomínka.

My jsme měli v širším příbuzenstvu "Strejdu Komunistu". Takhle se o něm v rodině mluvilo, z čehož je patrné, že byl široko daleko jediný tohoto vyznání. Bydlel v Týništi nad Orlicí a když jsem byl malý pacholíček, jezdili jsme tam každé léto na jednodenní návštěvu. Já se vždycky těšil, protože dcera Strýce Komunisty dělala vedoucí v Narpě (papírnictví) a já vždycky dostal nějakou drobnost. Třeba malou čínskou propisovačku ve tvaru paraplíčka.

Můj táta se těšil podstatně méně. Spíš vůbec. Mlhavě si vzpomínám, že jak ta úplně první hádka skončila hádkou, kterou jsem nechápal. Na dalších návštěvách se táta tvářil jako kakabus, cpal do sebe bábovku a kromě pozdravu nepromluvil. Jen vím, že cesta do Týniště probíhala s máminým monologem na téma - A nehádej se tam vo tý politice, vždyť to nemá cenu.

A takovej paradox - táta jako syn živnostníka a pétépák "k nim" potom v normalizační době taky vstoupil, dokonce jim věřil a obhajoval je - a jelikož byl férovej, tak tu rudou knížku nezahodil v listopadu 1989, ale nechal si ji až do smrti.

Což by celý bylo spíš na článek, než na diskusní příspěvek.

Blábol, hádka neskončila hádkou, to první návštěva skončila hádkou, prostě dcera mi nechala na hlídání psa, ten mi olizuje nohu a já jsem tím pádem nesoustředěný.