Prodám vám vysavač za sto tisíc, povídá pan Šmejd

„Dobrý den, já sem ňákej Vodička a sem tu, tak jak sme se domluvili. Máte hezkej dům a to velký auto, co máte v garáži, bych taky potřeboval,“

      začal s medovou účelovostí svojí prodejní akci podomní prodejce zázračného vysavače za nehoráznou cenu.

     „Pane Vodičko,“ skáču do vodopádu jeho lichotek, „chci k vám bejt korektní. To že tady jste, je na přání mého kamaráda, který za tuto vaší nezávaznou návštěvu, od vás dostane nějaký doplněk k něčemu, co jste mu minulej tejden prodal. Cítím, že je fér vás upozornit, že lux mám a tedy žádnej nepotřebuju.“

     „Já vám, pane Kočárníku rozumím….

     „Kloboučníku,“ krátkou vsuvkou opravuju prodavače, za komolení mého příjmení, ale ten je k nezastavení.

     „Jste férovej chlap, to se mi líbí a tak vám udělám speciální nabídku,“ a rozjíždí prezentaci nabízeného produktu v nacvičeném rytmu. Není šance se vklínit do vodopádu superlativů velebících nabízený lux a já se o to po chvíli ani nesnažím. Prodejce začnu vnímat jen okrajově, co ve mně dominuje, je vztek na sebe samého.

     „Pitomče starej,“ nadávám si v duchu, „vždycky sis myslel, že proti „Šmejdům“ seš imunní a teď máš jednoho doma. Chápeš, že tě má za totálního vola. Jó, a že tě to uráží? Tak to sis měl rozmyslet dřív, než si ho pozval, teď si to vypij do dna.“

     Ze sebezpytování mě vyruší dovolení pana Vodičky, který si do připravené odměrky natáčí vodu v kuchyni a lije jí do luxu. Mě ale naštvanost neopouští a ani vůně vycházející z nabízeného zázraku, vyvolaná přilitím vonné tresti, na tom nic nemění.

     „Pane Vodičko, asi jsme se špatně pochopili. Vaší návštěvu chápu, jak už jsem předeslal, jako výpomoc svému kamarádovi a znovu opakuju, že lux mám a nemíním si kupovat novej.“

     „Pane Klokočníku, (už ho ani neopravuji) já vám za ten váš starej dám dvacet tisíc. Nu a už sme na vosumdesáti. Tady vám prodávám Mercedesa a za vašeho starýho Trabanta vám dávám velkorysou slevu. Když se dohodneme a dnes podepíšete kupní smlouvu, můžu jít eště vo dvacet dolů. To ale dělám naprosto výjimečně, protože ste mi sympatickej.“

     Pochopil jsem, že na nechtěného arbitra mé povahy, musím přitvrdit. Pokud možno argumentačně.

     „Pane Vodičko, já budu věcnej. Vy mi tady nabízíte v podstatě vobyčejnej elektromotor v plechový kapotáži a v barvě modrý metalízy. Všechna čest, na pohled moc hezká věc. To, že vodní tříšť, vyvolaná turbínkou, jímá prach a není třeba měnit prachový sáčky, vnímám jako výhodu, ale dnes to umí i jiný přístroje. Ty jsou menší, lehčí a neporovnatelně levnější. Ten váš by v maloobchodě stál maximálně čtyry táci. Že ho dokážete prodat po slevách za šedesát tisíc, považuju za majstrštych. Kde ty zákazníky sháníte, uživí vás to vůbec?“

     „Tak to byste se divil,“ ohradil se a začal pomalu ten zázrak techniky balit. „U nás v hospodě se mi chlapi smějou, že patřím mezi Šmejdy, ale je to spíš závist. Voni smrděj korunou a já mám novej dům, dva auťáky a začínám investovat do pozemků.“

     „Uvařím kafe, povídejte.“ Cítím, že po neúspěšné prezentaci vysavače, přijde úspěšná prezentace vlastní. „Asi to vopravdu nese, kolik z jednoho prodeje máte?“

     „Devět tisíc a prodám jich tak dvanáct do měsíce,“ odpoví skoro chlubivě a udělá dlouhou pomlku, kterou čtu jako „to čumíš dědku, jak se dělaj prachy“.

     „To koukám, pane Vodičko, to je vopravdu byznys jak hrom. Jen si říkám, jakou má asi perspektivu, když po těchto typech prodejů dou už i zákonodárci a taky osvěta veřejnosti zesílila.“

     „Helejte se pane, pane…. pane domácí. Celej tenhle kšeft vychází z předpokladu, že lidi sou z jedný třetiny hňupi. To není urážka, to je statistika. A protože blbost je nejen drahá, ale i věčná, tenhle byznys je navěky věků.“