Proč mají Egypťani na střechách takovej binec

     - podotknul otázkou kamarád sedící vedle mě v autobusu, který s námi mířil podél Nilu do Luxoru. Musel jsem mu dát za pravdu.

     Hustá zástavba, z našeho pohledu nevzhledných příbytků, táhnoucích se podél životadárné řeky, měla společného jmenovatele v čurbesu na jejich plochých střechách.

     „Hele, já bych to ani moc nekritizoval, vzpomeň jen na půdy našich chalup a domů. Ten čurbes je možná i větší než ten tady,“ hájím s pousmáním Egypťany.

     „Jo tak na naše český půdy mi nešahej,“ ohradil se vzpomínkově kámoš. „Všechny prázdniny jsem trávil u tety a strejdy v jižních Čechách a půdy chalup do dětských her patřily stejně jako okolní lesy, pole, louky a rybníky.“

     Musel jsem s ním souhlasit. Naše půdy jsou kronikou, psanou věcmi, které už nepotřebujeme, ale se kterými se nechceme, nebo neumíme rozloučit. I já měl svojí půdu v babiččině chalupě. Byl jsem malý capart, kdy mě moje zvědavost poprvé přinutila zmáčknout kliku dveří v podkroví, za kterými bylo jen záhadné ticho. To první nahlédnutí do tajemného příšeří bych tehdy možná přežil i bez leknutí, nebýt stojící dámy v pozadí, oblečené do kožichu a s letním kloboukem na krku, protože hlavu neměla.

     „Ale di ty straštiprdlo, to je krejčovská panna, tu používala tvoje máma, když měla krejčovskou dílnu,“ vysvětlila mi babi.

     Můj strach z dámy v kožichu se při dalších návštěvách třinácté komnaty přenesl na zamčenou skříň s větrací mřížkou. Přes ni a přes moji fantazii, ze tmy skříně mě původně pozoroval strašlivý Kostěj Nesmrtelný, kterého jsem znal z pohádek. Později Kostěje vystřídal pes baskervillský, kterého jsme z dráťáku (rozhlas po drátě) poslouchali jako četbu na pokračování. Každý díl tohoto rozhlasového seriálu byl uváděn hrůzostrašným zavytím té bestie. Mám takový dojem, že to kvílení, ze kterého by se v nás dětech, krve nedořezal, obstaral známý imitátor Strýček Jedlička. Ta iluze byla dokonalá. Později jsem viděl několik filmových verzí tohoto románu Conana Doyla, ale kam se to hrabalo na vytí Strýčka Jedličky, vnímaného dětskou obrazotvorností.

     „Babi, proč je ta skříň zamčená, co v ní je?“

     „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ odbyla mě babička.

     Jak mi přibývala léta, tajemna skříně jsem se přestal bát, ale obava zůstala. Co se měnilo, byl okruh věcí hodných mého zájmu. Hračky, kostky, loutkové divadlo bylo časem vytlačeno lukem s opravdovými šípy, malým dělem, které skutečně střílelo, později pak časopisy a bohatě ilustrované knížky. Časem jsem měl babiččinu půdu, až na tu skříň, dokonale přečtenou.

     Tak jak naše dětství bylo vytlačováno pubertou, půdy ztrácely své původní kouzlo. Dál nás lákaly, ale jako kolbiště pro naše řádění. Jejich labyrint z krovů, trámů, sloupů a komínů, byl přímo ideální pro naší pubertální neplechu.

     „Hele vole, poď se mnou k nám na půdu, něco ti vokážu,“ povídá můj spolužák Víťa. „To budeš čumět.“

     Přestože byl Vítězslav trochu z divočejších vajec než já, přemlouvat mě nemusel. Na jejich půdě chvilku přehraboval kufry a škatule, až vytáhl jednu od margarínu a než jí položil na podlahu mezi nás, obřadně z ní sfoukl prach. Ještě než jí otevřel, vytáhl z kapsy cigarety.

     „Kouříš ne, vole?“

     „Jasně vole,“ nechtěl jsem se nechat zahanbit.

     Margarínová škatule byla plná pornofotek. Dnes by na to nikdo nekoukal pro jejich špatnou kvalitu, ale tehdy na té půdě nabité erotikou, jejich nekvalita ovoněná kouřem mentolek a obarvená pubertální fantazií, byla přímo v podání Full HD. Z půdy jsem vypadl jako v mrákotách. I zde fenomén „poprvé“, stejně jako několikrát před tím a nespočetněkrát i později, nabídl svojí kouzelnou neopakovatelnost. Dnes, s odstupem let, se dá s lítostí konstatovat, že mnohá ta unikátní „poprvé“, pro naši malost a nevyzrálost, nepozorovaně protekla mezi prsty, aby zmizela v nenávratnu.

     Časem těch „poprvé“ ubývá. A protože v pozdějších létech už žádná moc nečekáme. Ta minulá vytahujeme z paměti, balíme je do barevných vzpomínek, ač dobře víme, že vrátit je, se nám nepodaří. Neházím ale flintu do žita. Nedávno jsem si své další „poprvé“ ochutnal, kdy na mě z bazénu radostně vykřikla vnučka.

     „Dědó, dědó, já se vůbec nedotýkám dna, já už vopravdu plavu.“