Přiznávám

     „Ano přiznávám, posral sem si život. Sedm křížků na krku a bydlím v chatě, kterou postavil můj děda. Moc rád sem ho neměl, protože jen buzeroval – dělej něco, neválej se, vyplej ty záhony pořádně, podrž, přines, snaž se.

     Teď bych měl dědovi poděkovat, nebejt jeho chaty, tak spím pod mostem.

     Kde se stala chyba, dyť já byl někdo, ano někdo, žádný vořezávátko. Slyšíte to vy kostlivci ve skříni, co na mě pořád dorážíte, ať kápnu božskou, ať se přiznám, že se mi uleví. Víte vy kostitřasové, co to byl předseda celozávodního výboru KSČ mamutího národního podniku. Víte starou belu, jinak byste se ke mně chovali s větší úctou.

     Cože? Co to melete, že sem bezpáteřní srab. Asi nevíte, že sem v devětašedesátým, při prvním výročí ruský okupace, házel na esembáky (policisté) a milicionáře vším, co bylo po ruce. Tehdy sme dostali přes držku, to ale není tak důležitý jako to, že v tý době bych nevěřil, že jednou budu stát na druhý straně barikády v modrý uniformě milicionáře.

     Začalo to tím, když mě můj parťák na začátku sedmdesátých let přihlásil do vznikajícího Socialistickýho svazu mládeže. Nikdo se tam moc nehrnul a von, mladej komouš, dostal stranickej úkol to trochu rozhejbat na naší provozovně. Protože sem se za členství mezi svazákama styděl, nikde sem se s tím nechlubil. Stejně se to provalilo a já se stal v rodině i v okolí bílou vránou. To, že mi jedni nadávali se dalo eště vydržet, horší bylo to tichý pohrdání vod druhejch. V tý době sem si připadal, jak vodpojenej vagon v kopřivách.

     Zlomilo se to, když sme s parťákem vyhráli celopodnikovou soutěž socialistických brigád a byli sme posláni v třiasedmdesátým do Berlína k Dederónům (Německá demokratická republika) na festival mládeže a studentstva. Ale jó, přiznávám, že sme tam tejden žrali, chlastali a radovali se a skoro všechno bylo grátis. Parťák se rád napil a jednou, když sme se z toho internacionálního nadšení pěkně picli, ptám se ho, kdo tenhle vobří mejdan zaplatí. Von měl tehdá ňákou agresivní vopici a pustil se do mě.

     „Už mě neser, myslíš, že nevidím jak se za mnou pořád schováváš. Ani ryba, ani rak. Budeš se muset hochu rozhodnout, estli chceš jít zpátky makat do provozu mezi ty pitomce, co nic nepochopili a co dokážou na nás jen štěkat, anebo dál sedět na vlně, která tě může někam vynést. Já tě vytáh z podpalubí a protože mám namířeno na ty vyšší, nenechám se nikým brzdit. Ani tebou chlapečku. Máš nejvyšší čas s tím něco udělat.

     Vstoupil sem do KSČ a začal jsem bejt aktivní. Dostal sem se na stranu barikády, který sem se jakousi setrvačností štítil, ale bejt vodpojeným vagónem v kopřivách, už mě taky nebavilo. Stále ve stínu parťáka, to přiznávám, protože von měl na cestičky vzhůru rypák a měl dokonce našlápnuto do celozávodního výboru KSČ. Jenže se blbec vožral a se svým Moskvičem sestřelil majáček na nástupním ostrůvku. Možná, že by se to i nějak zahladilo, kdyby esenbákům nezačal vyhrožovat, že je zničí, protože není ňákej „hej nebo počkej.“

     Jeho karierní vlna ho shodila a posílila tu mou. Von se vrátil do provozu mezi ty štěkající blbce, co nic nepochopili a já postoupil do celozávodního výboru. Stal se ze mě funkcionář na plnej úvazek. Vodložil sem montérky strojního zámečníka a oblíknul voblek s kravatou. Měl sem na starost kulturu a rekreaci. Schůze, aktivy a nejrůznější jednání jsem prokládal inspekčníma cestama po podnikovejch pionýrskejch táborech a rekreačních zařízeních. To bylo samý soudruhu sem, soudruhu vochutnejte naší kuchyni, kdyby ste se neurazil, tady malý pohoštění. Na rozloučení sem dostal, diskrétně přes svýho šoféra, třeba flákotu masa. Jen aby inspekční zpráva pro generálního ředitele byla příznivá. To, že sem si v začátku myslel, jak mě všichni mají rádi, byla jen chybička z mojí naivity, zásadní chyba, kterou musím přiznat, přišla hned v závěsu – začal sem si vo sobě víc myslet. Všude mě vítali, všichni se se mnou chtěli pozdravit a taky bylo dost těch, co mi lezli do zadku. Mě to dělalo dobře a moje ego bobtnalo a rostlo.

     Začaly vosmdesátý léta a mě zvolili předsedou. Bylo to spíš náhodou, protože ten co byl na forhontě, měl průser se stavbou chaty, kterou mu stavěli tři pitomci z provozu a někdo to na něj prásknul. Ale jo, vobčas každej z nás udělal ňákou malou domů, ale vomlouvat se za to nebudu. Když dneska vidím, jak se ze státního staví soukromý hotely, penzióny a kdo ví co eště. V tomhle směru jsme byli jen příštipkáři.

     A tehdy, přiznávám, sem udělal tu zásadní chybu,. Nechal sem se přesvědčit Marcelkou ze sekretariátu, že sem nevodolatelnej chlap. Vono se vědělo, že se mi manželství sype, protože ta moje, neměla pochopení pro mojí funkci a tak stačilo pár chápajících rozhovorů a já se mrskal blahem na Marcelčině udičce jak pitomá čudla. To mi došlo až časem, zatím sem tokal jak nějakej puberťák. Já nikdy na chlast ani sex moc nebyl, dokonce se vo mě říkalo, že sem suchar. Ale Marcelka byla tak přesvědčivá, jak sem fakt dobrej po všech stránkách, až sem jí uvěřil. Rozved sem se a nastěhoval svoje štěstí do podnikovýho třípokojáku na sídlišti, kterej sem bezodkladně dostal. To, že z pořadníku čekatelů na byt někdo vzadu kvůli mně vypad, no a co, předseda má jít pod most?

     Pak přišla Gorbačova perestrojka a starý dobrý časy se začaly měnit. Jen slepej by neviděl, že ty dole, co dříve nic nepochopili a jen štěkali, začali mít drzí votázky. Nikdy sem nebyl žádnej rétor, spíš sem mluvil v heslech typu - ať žije, vzkvétá, sláva straně a vždy sem si s tím vystačil. Teď, kdy sme dostali seshora za úkol otevřít se veřejnosti, padaly z dříve nechápajících pitomců záludný votázky, že sem vobčas i koktal. Ta perestrojková glasnosť pustila z uzdy všelijaký chytráky, který svejma blbejma kecama začali všechno bourat.

     V devětavosmdesátým to bylo v řiti už vod začátku. A krysy z našich řad začali vopouštět loď, nebo zalejzat do děr. I ten Štrougal vzal někdy v létě kramle, ale já pořád věřil soudruhům v armádě a i u nás v Lidových milicích byla nálada dobrá, i když i tam se krysy našly. Když se to tu po 17. listopadu začalo lámat, my komunisti sme se sešli eště v Paláci kultury snad z celý republiky. Zaplnili sme celej sjezdovej sál a já z tý masy cejtil velkou sílu a odhodlání neházet flintu do žita. Ale jen do chvíle, než bojovný řečnický příspěvky začaly ředit ty připosraný. Mluvit sem, na tak velkým fóru, nechtěl, ale nadzved mě herec Jelínek, kterej snad dělal stranickýho šéfa pražskejm divadlům. Prej sme, podle něho, ztratili kontakt s prostým lidem, protože jsme byli zahleděný sami do sebe. Jó a eště, že sme si tuhle situaci zavinili sami. To mě nadzvedlo a přihlásil se vo slovo.

     „Soudruzi, přijel jsem metrem. Vystupuji ve stanici Gottwaldova, ale řidič soupravy hlásí Vyšehrad. A já tady říkám,“ zahřměl sem do mikrofónu, „že ta stanice byla, je a vždycky bude Gottwaldova.“

     A ticho. Moje bojové provolání, který vždycky dokázalo vzbudit nadšenou odezvu, nezafungovalo. Dokonce sem měl pocit, že ty z nejbližšího vokolí na mě čumí jako na idiota. A tehdy sem pochopil, že je to totálně v prdeli.

     Pak už to byl sešup. Z kanceláře na generálním ředitelství mě vykopli jak prašivýho psa. A eště se mi na chodbě uculovali, když jeden ze sametovejch revolucionářů volal, že sem si tam zapoměl bustičku, prej, Volodi Iljiče a mával s Leninovou hlavou nad tou svojí.

     Bylo mi pětačtyřicet a já se v nový době nedokázal čapnout. Viděl sem jak moji bejvalí spolustrůjci lepších zítřků, vyhozený dveřma, lezou zpátky voknama, ale já to svoje nenašel. I Marcelka mi utekla. Vybílila mi byt a zmizela jak pára nad hrncem. Tehdy mi bylo do breku. Prázdnej byt a pusto v duši. Zase ten pocit vodpojenýho vagónu v kopřivách.

     Dneska mám sedum křížků na krku, někde ve světě dvě dospělý děti, možná s dospívajícíma vnoučatama. Já tady sám v chatě, smrdící jak kolejový pražce vod karbolky a vyjetýho voleje, s kostlivcema ve skříni. Kopřivy na bejvalejch dědovejch záhonech rostou skoro až do nebe a já tu sedím jako ve smradlavým vagóně, kterej ani kola nemá. A proč taky kola, když chybí koleje zpátky do života.