"Plešatění neléčíme"

- vyštěkla sestra v otevřených dveřích ordinace, když jsem jí předal doporučení mé doktorky z obvodu.

     Všichni v čekárně kožního oddělení zvědavě vzhlédli, kdo že to tady trpí vlasovou leprou. Určitě bych tehdy vzal kramle a nikdy bych se tam už neukázal, nebýt výzvy ordinující lékařky, ať jdu dál.

     „Víte pane, pane,“ doktorka nechala spadnout brýle s čela na nos, aby přečetla mé jméno „pane Kloboučníku, přicházíte do věku, kdy většina vašich vrstevníků tento problém začíná registrovat. Nejedná se o žádnou výjimečnost a tedy ani tragédii. Možná vám to bude znít příkře, ale v podstatě jsou dvě možnosti. Trápit se, když si z toho uděláte mindrák, anebo to přijmout a vnímat i pozitiva této změny.“

     Přívětivá paní, odbornice na kožní nemoci se během chvilky změnila na vnímavou psycholožku, ale já v ní viděl spíše duchovního, dávajícího poslední pomazání odsouzenci k věčnému estetickému zatracení.

     „No nic, mladý muži, nebudeme házet flintu do žita. Tady vám napíšu recept na prášky, které by mohly zabrat.“

     Prášky skutečně zabraly. Čtrnáct dní jsem se musel dvakrát denně holit, ale devastaci mojí kštice to nezastavilo.

     Začínala sedmdesátá léta a proces politické normalizace. Naopak do nenormálu mě sunul tichý a nezastavitelný proces na mé hlavě.

     Dnes je to příběh k pousmání, ale vyprávějte to tehdy mladýmu mužskýmu odkojenému melodiemi dlouhovlasých Beatles. A nejen oni. Ani žádný filmový hrdina, až na Kojaka, si bez bujné kštice na plátně neškrtnul. Pro plešouny byly jen role vrahů a desperátů. Tento úzus neplatil jen v amerických filmech i v naší produkci se to ctilo. Dokázali byste si představit hrdinného majora Zemana v podání pana Přeučila. Ani v popíku to nebylo jiné. Tam sice byla jedna výjimka v osobě zpěváka Hály, ale jeho vzhled byl na tehdejší dobu hodně exotický a vůbec ne inspirativní. Později se k němu připojil Petr Janda a přezdívku „Plešatá manekýnka“ od Ringo Čecha jsem kolegiálně vnímal jako velkou podpásovku.

     Není-li ti z hůry dáno, v apatice nekoupíš. Ani vymakaná technika česání některých stejně postižených mě nelákala. Ten účes se jmenoval „Teče voda přes balvan“. Z dálky to možná i trochu vypadalo, z blízka pak hrůza. Smířil jsem se. Pomalu utichaly nejrůznější narážky o stěhování zadele na hlavu. Čas je milosrdný, svojí holohlavost jsem začal vnímat jako normální, jen jsem nemohl vystát poznámky svého šváry. On si česal vlnu jak Elvis Presley a nikdy nevynechal možnost se po mojí pleši sklouznout. Jednou jsem ale zatroubil do útoku.

     „Hele šváro, víš vo tom, že chlap s koulema, mluvím vo chlapech, ne vo impotentech, má vyšší hladinu testosteronu. To je látka, která moc vlasům nepřeje, ale zajistí, že z tebe není pupkatej trubec s chlapecky hustou kšticí, ale chlap jak má bejt. Nevím jak ty, ale já bych neměnil,“ podotkl jsem ještě a významně sjel pohledem na jeho panděro. Myslím, že by tichý útok na své těhotenství s pražským pivovarem i spolknul, ale nálepka vlasatého impotenta mu vyrazila dech. S rozpačitým pohledem spočinul na své ženě.

     „No Jano, řekni něco, přestaň se řehtat a zastaň se mě.“ Švagrová jej smířlivě vzala za ruku, ale její smích byl k neutišení a nakazil i ostatní u stolu. Nebyl to výsměch, jen pobavení ze situace, kterou přihrála náhoda. Nás chlapy dokáže naše ješitnost někdy i svázat. Teď pevně spoután tou vlastní, sedí na pranýři švára a nemůže s tím nic dělat. Až náhle vytáhne trumf, který nikdo nečekal. Nakloní hlavu nad stolem, odhodí bokem svou elvisovskou vlnu, hrábne si na temeni do prořídlé kštice a vítězoslavně zařve,

     „Helejte vy volové, dyť já už taky plešatím.“