Pejskařem proti své vůli

     Majitele psů s jejich čokly jsem začal nemít rád, co nemít rád, nenávidět, v době, kdy jsem měl malé děti. Ze všech travnatých ploch v okolí, udělali minová pole, takže moje, i ratolesti jiných, byly voděny hezky za ručičku do oploceného plácku s cedulkou „Dětské hřiště.“ Často jsem záviděl volnost dovádějícím psům v trávě. Taky bych svým dětem tu pohybovou přirozenost přál, ale nešlo to.  

     Děti vyrostly, moje nevraživost vůči pejskařům někam nenápadně vyšuměla, až jednou, po mnoha létech, zaklepala na dveře.

     „Jé, ten je krásnej,“ zazní od vchodu našeho bytu. Kdo to přišel? Zvědavost mě zvedá z křesla a posune do předsíně. Ve dveřích se vítám se synem a jeho přítelkyní. Malému prostoru panelákové předsíňky dominuje manželčino nadšení.

     „No, koukej, že je krásnej, jak je rostomilej, pojďte dál, ať si toho fešáka pořádně prohlídneme.“ Na dně mělkého košíku s rozcuchaným okrajem od „fešákových“ zubů spí, spíš než pes, bílé morče se zrzavými fleky. Nadšení své ženy brzdím věcnou poznámkou na adresu našich mladých.

     „Hele, tak je to vaše věc, co vás to ale napadlo. Voba se vracíte z práce pozdě večer a pak budete ještě hodinu po Holešovicích pejskařit. No nic, nechci vám do toho kecat, jen sem řek svůj názor.“ Zatímco manželka šimrá štěně chrnící v ošatce, mladí nervózně poposedávají na gauči. Komunikační vakuum přeruší syn.

     „Hele tati, napůl už bydlíte na venkově a k domu se zahradou pes přeci patří.“

     „Jó, takhle to je. Tak moment synku, stavba není dům a nevoplocenej pozemek není zahrada. Jak vás taková pitomost mohla napadnout. Hezky si ho zase vodneste a starejte se. My s mámou teď máme jiný starosti.“

     „A já se o něj postarám,“ kategoricky vstoupila do sporu manželka. „Nakonec to byla naše dohoda, že si k novýmu domu pořídíme psa.“

     „Ne, naše dohoda byla, že si pořídíme psa na hlídání a ne zrzavý morče,“ bráním se, ale cítím, že stojím proti přesile. Dochází mi, že tady probíhá poslední dějství předem připraveného rodinného mini dramatu, ve kterém hraji jen kompars - jó „roští“, zatímco hlavní role chrápe v proutěném pelechu.

     Mladí se rychle zvedají, že jako musí jít. Je mi jasné, že chtějí zmizet, než si to fotřík rozmyslí. Jen syn na mě z výtahu ještě spiklenecky mrkne, kdyby se mi zdálo, že pejsek neposlouchá, tak je to tím, že nám nerozumí, umí totiž jen belgicky. Ten fór jsem pochopil až po mrknutí na psí očkovací průkaz, kde pod tištěnou hlavičkou BELGIQUE, v kolonce NOM je připsáno Bob a za RACE - Jack Russell terrier.

     „To sme dopadli, máme vzteklýho a paličatýho teriéra Bobíka.“

     Dnes je mu už deset let. Je součástí naší domácnosti, naše života. Dávno jsme s manželkou ztratili naději, že se časem zklidní, jen co odroste ze svých jankovských let. Tohle perpetum mobile, musí být pořád v pohybu. Vyrostl z něho sval, který mě při procházkách přes vodítko stále někam vleče. Nevím zdali belgičtinu zapomněl, ale česky rozumí velice dobře, až mě to někdy šokuje. Rozumí, ale je to doba, než poslechne. Hodně jsem ze svých představ o výchově psa musel slevit, stejně jako on musel pochopit, že lovecké pudy ve mně neprobudí. Přesto se z něj stal můj parťák, který je mi stále za zadkem. U všeho, co dělám, musí být. Když natírám, je od barvy, jeho zabetonované packy čistí manželka poté, co skončím s usazováním parkových obrubníků. Když přehazuji kompost, je během chvilky jako prase. Vlastně všechno jen komplikuje, ale s takovým zaujetím a nasazením, že se kolikrát musím za svojí liknavou pracovní morálku i zastydět.

     Život s ním mi odhalil prostor, o kterém jsem neměl tušení. Upřímně se raduji ze záchrany hříběte spadlého do jímky, dojímají mě příběhy opuštěných nebo trpících němých tváří. Vše má i svůj rub, ale o něm nemám skoro ani sílu psát. Je to hanba, jak se my lidé dokážeme chovat.

     Když si někdy položím otázku v čem je ten zakopaný pes, kterého máme rádi ve své společnosti, napadne mě známá dětská říkanka –

Pejsku náš, co děláš,

žes tak vesel stále,

řek bych vám, nevím sám,

hop a skákal dále.

     Dobrá nálada je totiž nakažlivá, jen se musí umět vyrobit. Proto chodíme na estrády s profesionálními baviči, máme rádi zábavné pořady a veselohry chrlené do našich obýváku televizní obrazovkou. Televizi vypnete a je po srandě. Pes ale vypínač nemá, tahle estráda je někdy  k nezastavení až si i řeknu bohužel. Jako zde.

     Jednou se mi kolegyně pejskařka svěřila, že ten jejich je jako dítě. Tomu jsem rozuměl, přesto v jednom bylo její přirovnání nepřesné. Dítě poté, co dospěje, vyletí do svého života a to pes nedokáže.

     Věřím tomu, že kdyby naši chlupáči dokázali mluvit, možná bychom slyšeli – „hele lidi, já vás budu bezmezně milovat, jen mi neubližujte a už vůbec si nedovolte mě opustit, ani smrt vás  neomluví.“