Naučíme Vás anglicky ve spánku – hlásala reklama

     „Hele, další vožrala, zavolej vochranku,“ probouzí mě za spánku hlasy dvou zbrojnošů ve vysokých botách, třímajících dlouhá kopí. Ale ne, to nejsou zbrojnoši, to jsou dvě uklízečky v holinkách s košťaty. A že ležím na lavici vagónu metra, dochází mi jen pomalu, stejně jak pomalu mě opouští hluboký spánek, vytlačovaný nabývajícím vědomím.

     „Měl bych vás legitimovat, ale vypadáte, že ste slušnej člověk, tak vás jen vyvedu.“ Ve vrátnici depa pražského metra, mi pan Vochranka přátelsky zasalutuje a poradí, ať to tady střihnu po poli, tam už najdu stanici pražské podzemky. „Zatracená angličtina, eště do maléru mě přivede,“ kleju si pod vousy.

     Stejně jako většina svazarmovských (Svaz pro spolupráci s armádou) potápěčů po revoluci, kdy se nám otevřel svět i já zatoužil po vodách plných žraloků a vraků. Potápění v Rudém moři nabízející vše z výše očekávaného bylo nádherné, ale mělo jeden stín. Chci-li se tam vrátit, nebo vidět i jiná moře, musím se zakousnout do angličtiny. Protože se znám, cítím, že to bude problém.

     „To seš teprve u čtvrtý lekce,“ ptá se žena po nějakém čase, třímajíc v ruce brožůrku pro samouky a mává záložkou, která to na mě práskla. „To sem si myslela, že ti to pude líp. Říkal si mi přeci, že si v osmašedesátým na vojenským cvičení v Rusku dělal spolubojovníkům tlumočníka.

     „Jó, to je pravda, jenže víš ženisti, to je něco jako armádní proletariát jestli mi rozumíš.“

     „Ale rozumím, rozumím moc dobře, jednovokej král mezi ……….. .

     „Můžeš bejt chvilku zticha, co chceš slyšet? Že sem blbej. Tak jo, přiznávám, sem úplnej pitomec, prostě cizí řeči mi to do makovice nelezou, stačí ti to.“

     Asi za půl hodiny za mnou přišla do pokoje, kde jsem se vyrovnával se svým mindrákem a smířlivě mě pohladila.

     „Tak už nebruč. Každej máme talent na něco jinýho,“ pomáhá mi látat moje sebevědomí. „Ty zase umíš hezky kreslit.“

     „Prosím tě, kreslení je mi ve světě platný jak mrtvýmu zimník.“

     „Počkej, poslouchej. U nás v práci nabízel jeden dealer takovej set plnej audio kazet. V podstatě se jedná o výuku angličtiny ve spánku. Ne, ne, vydrž, nech mi to doříct. Jsou tam dvě relaxační kazety, který tě uvolní a přivedou do jakéhosi polospánku. Než usneš, nasadíš do magneťáku pásku se slovíčkama nebo s konverzací. Co tomu říkáš? Samozřejmě vím, že to může bejt jen marketingovej tah, ale jestli to fakt funguje, tak je to šitý přímo na tebe, spaní ti šlo vždycky na jedničku.“

     No, to je pravda, chrápání mi opravdu jde dobře, konstatuji, když zůstanu v pokoji sám. Možná, že až takovej pitomec na cizí řeči nejsem, snad na to i mám, jen najít tu cestičku, kterou se to do tý gebeně lije. Nebo obráceně, ucpat díru, z který to hned na druhý straně z tý palice vytejká ven. Jo, jdu do toho.

     Výuka se však zasekla na samém počátku. Problém byl v tom, že jsem hned padal do hlubokého spánku. To, že jsem fázi, které se říká usínání, přeskočil by snad ani tolik nevadilo jako to, že jsem si nestačil vyměnit šum moře podbarvený zpěvem opeřené fauny tichomořského ostrova na relaxační kazetě, za kazetu se slovíčky. Tady musí pomoci manželka. Bylo domluveno, že hned jak usnu, vymění pásky v magneťáku a dokud se neprobudím, bude do mě přes sluchátka tankovat slovíčka.

     „Tak jsem na tebe zvědavá, musíš mít hlavu jak přetopenej kotel. Aspoň třikrát jsem ti kazetu obrátila. Teď ti dám véču a pak tě vyzkouším.“

     „Ne, večeře počká,“ velím rozhodně a nedočkavě si sedám proti zkušební komisařce, s kterou jsem domluvený, že podtrhne těch pár slovíček, která si možná nevybavím a které se pak doučím klasicky.

     „Zdenoušku, prosím tě soustřeď se! Koukáš na mě jak bulík, dyť ty nevíš skoro nic. Mám snad uvěřit, že tahle revoluční metoda na tebe nefunguje. A mám se smířit s tím, že ta pitomá škatule plná pitomejch kazet, co stála celej můj měsíční plat je tak akorát dobrá do popelnice.“

     „No, né, počkej, nelámej nade mnou hůl, já to vypiluju,“ brzdím manželčino zklamání. „Budu normálně šprtat slovíčka a prokládat to poslechem kazet.“ Moje, byť rozpačité odhodlání ženu ale neuspokojuje a namítá.

     „Myslím, že problém je jinde. Ten systém asi předpokládá lehkej spánek, ty ale spíš jako špalek. Jo a eště do toho chrápeš. Dyť ty tvoje uši přes to chrnění žádný slovíčka ani slyšet nemůžou.“

     Chvíli tápavě čučím kolem sebe, pak mi něco napadne a jdu to hned prodat do kuchyně, kde manželka rámusivě vytahuje nádobí z myčky. Rozpačitě se drbu v zátylku, ale osmělím se.

     „Hele, já když jedu z práce metrem, tak vobčas tluču špačky. Rozumíš, to drncání a skřípání vagónů mě drží v polospánku a to je přesně vono, co potřebuju. Jen na chviličku si pustím ten relaxační šum tichomořského ostrova a pak hned angličtinu. Co tomu říkáš, to je dobrej nápad, viď.“

     A jak jsem řekl, tak jsem také udělal.

     Podmanivý zvuk ze sluchátek spolu s monotónním klapotem kol vagónu je sladký koktejl, který mi namíchal snad sám ďábel. Během chvíle mě unáší do rajského nekonečna. Ležím na pohodlném lehátku pod palmami, v jejichž korunách zpívají pestrobarevní ptáci. Do pláže z bílého písku se šumivě vpíjí mořské vlny. Co to ale, najednou přede mnou stojí dva domorodí bojovníci třímající dlouhá kopí s tvářemi bojovně zamračenými.

     „I am a friend from Czechoslovakia, panimajetě, ja vaš drug“ snažím se s nimi navázat přátelskou komunikaci. Jsou ale neoblomní a chtějí na mě poštvat, asi jejich náčelníka s dlouhým a exotickým jménem Fožralu Zavoley Vochranku. No a dál už to znáte.