Mladí vědí pendrek, co jsou šťastné Vánoce

     Jó, to za totáče, to bylo něco. Aby Vánoce byly tak jak mají být, manželka už koncem října měla dlouhý seznam věcí, které se musely nejen koupit, ale hlavně sehnat.

     Například. Jdu kolem zavřeného hračkářství s vysvětlující cedulkou „Přejímka zboží“. Stoupám si automaticky do fronty, aniž bych věděl, stejně jako ostatní frontoví bojovníci, na co. No ale, co kdyby se zadařilo a žena by mohla večer škrtnout pár položek v dlouhém seznamu, kde figuruje i nedostatkové Lego, sada angličáků či pro dcerku opička Monchichi. Tak jak se vánoce blížily, na seznamu přesto zdárně přibývají škrtnuté položky.

     „Hele táto, na Štrosmajeráku začali prodávat stromky, tak to neodkládej, ať to není jako loni, kdy jsi přitáhnul hrozný koště.“

     Stromky se prodávaly v ohradě, ke které se táhla samozřejmě dlouhá fronta a ta se vždy o kousek posunula tak, jak zákazníci byli pouštěni po skupinkách do ringu. Ano, skoro to tak vypadalo, protože ještě před chvílí z frontových kolegů se stali konkurenti bojující o ten nejlepší kousek. Já vím, že mi to mladí nebudou věřit, ale tehdy ještě před Vánoci občas mrzlo a i sníh padal. Dnes už se dá tato zimní idylka vidět jen v amerických filmech, ale pro nás mrznoucích ve frontě, to žádná výhra nebyla. Jen vůně smrčků, čekajících na svého majitele byla příjemná, jinak to stálo za starou bačkoru.

     „Helejte, moc nám to tu nepřehrabujte! Vemte nebo nechte bejt, čekaj další,“ byl jsem okřiknut při vybírání stromku prodávajícím za bručivé podpory těch, co stáli před ohradou a s kterými jsem ještě před chvílí kolegiálně prohodil pár solidárních slov. Výběr byl mizerný a tak jsem koupil dva s tím, že chybějící větve na tom lepším koštěti, naroubuji z toho druhého.

     Nákupu kaprů také předcházela fronta. Ti, kdo přišli později, si tak maximálně mohli utřít mrznoucí nos, nebo museli vzít zavděk malou čudlou plavající v kádi tak ňák hýčmo.

     S ovocem, které na vánoční tabuli hojnosti nemělo chybět, to také nebylo jednoduché. Je pravda, že pomeranče byly volně v prodeji, ale kubánské a ty moc lákavě nevypadaly. Já nevím, jaké se na Kubě pěstovaly před revolucí, ale ty Fidélovy revoluční za moc nestály. Chtěl-li někdo mandarinky nebo banány, musel mít štěstí a narazit na ně. A samozřejmě vystát frontu, která se hned vytvořila.

     Svazarmovský kolega byl vedoucí v zelenině a tak to s ovocem v mém případě bylo v pohodě.

     „Zděndo, mám to pro tebe připravený, tak si zejtra přiď, ale di zadem. Dneska sou lidi drzí, až do tašky by ti rypák strčili. Jó a nechceš taky kiwi?“

     „Co to je kiwi, to neznám,“ ptám se překvapeně.

     Doma se ale pochvala nekonala, protože jsem zapomněl na znojemské okurky. Ty byly totiž také „podpultovka“. Jinak nakládaných okurek z Bulharska bylo v krámech dostatek a mně docela chutnaly, ale do svátečního salátu se moc nehodily, prý jsou moc kyselé a rozbředlé.

     Není spravedlivé tvrdit, že nebylo nic. Ke koupi bylo v podstatě vše potřebné pro všední život. O vánocích jsme ale všichni chtěli na chvíli všednost hodit za hlavu.

     Jednou, myslím na konci sedmdesátých let, si komouši řekli: „A dost soudruzi, máme přeci svoje krásné svátky. Vítězný únor, První máj, v listopadu pak Říjnovou revoluci. Tenhe křesťanskej mejdan už podporovat nebudeme. A tak v tichosti přišla změna. Veřejná vánoční výzdoba se nekonala, a když, byla to spíše soukromá iniciativa některých zaměstnanců obchodu. Ani františky se tehdy na pultech neobjevily. Kdo neměl zásobu z loňska, musel si tuto skoro nepostradatelnou vůni vánoc odpustit. Někteří našli řešení v dovozu voňavých uhlíků od Enderáků, kde díky špatné koordinaci bratrských komunistických stran, výroba nebyla nejvyššími místy bojkotována.

     Tak jak šel advent do finále, proškrtané položky na dlouhém vánočním seznamu zdárně přibývaly, těšení dětí se dalo pomalu krájet a svátky svátků mohly začít. Pocit štěstí, stejně jako dnes, k nám přicházel hlavně, přes radost těch nejmenších. Byl však výrazně umocněn vystátými frontami, prožitým napětím v nich a finální radostí z úspěchu, který je dnešní generaci, díky plným regálům všeho možného i nemožného, odepřen.

     Je to tak samozřejmě dobře, jen si někdy kladu otázku, proč to tenkrát tak dřelo. Za totáče se říkal vtip, no spíš než fór, to bylo hořké konstatování, že kdyby bolševik zvítězil na Sahaře, tak za chvíli dováží i písek. Možná, že to jako vysvětlení postačí.