Komu zvoní hrana?

     Kdo sleduje politické dění přes okno svých obrazovek, musí mít jasno, Babiš a prezident je zlo. Na parlamentním pranýři přivázaný ministr financí, byť ve své funkci úspěšný, neměl nejmenší šanci.

     Tam vládl přes ústa bytostných demokratů, soudce Lynč.

     Jen na chvíli mi svitla naděje, to když se paní Němcová od řečnického pultíku, štítivě vyjádřila o odposleších. Myslím, že to nazvala stokou nebo kanálem. V tom je konzistentní. Kdysi se zastala svého stranického kolegy pana Drobila, když byl neprávem nařčen, že chtěl na svém ministerstvu zašantročit pár milionů pro ODS. Z pana Michálka, který na to upozornil, jí tehdy naskakovala husí kůže. Dnes je však jiná doba.  Tentokrát si i ona nekonzistentně vyhrnula rukávy a do té odporné stoky také hrábla, aby měla čím hodit směrem k pranýři. Musela, protože boj o svobodu si žádá i sebezapření.

     Na Václaváku zvonění umíráčku směrované ministru financí a prezidentovi zatím nahradilo cinkání klíčů. Cinklé mi to připadlo ve chvíli, kdy z pódia zazpíval svůj protestsong „Proč proč proč“ pan Huťka. Omlouval se sice, že na textu ještě neoschl inkoust, to jakože je hodně aktuální, ale to ani nemusel. Že to bylo šité rychlou a hodně ušmudlanou jehlou bylo znát. Hit z toho asi nebude.

     Fakt mi ta shromáždění na náměstích nevadí, je to vyjádření názoru a na to máme všichni právo. Co mi ale chybělo, že se tam nenabízela alternativa. Kdyby se vedle karikovaných podobizen pánů Zemana a Babiše, tedy těch nechtěných, objevily tváře chtěných, bylo by to výrazně čitelnější. Třeba i girlandami ozdobené obrazy pánů Sobotky, Kalouska, Stanjury, Horáčka, Gazdíka, Bělobrádka, proč ne. Takhle to vypadá, že ti rozzlobení na náměstích vědí co nechtějí, ale nevědí co chtějí.

     Večerní televizní noviny nám to naservírovaly tak hezky, že to vypadalo jakoby celá země povstala proti oligarchům a diktátu Hradu. Mávnul jsem nad tím rukou. I Rudé právo jsem za totáče četl mezi řádky.

     Co mne ale následující den nadzvedlo, byla paní redaktorka Tvarůžková. V pořadu Interview ČT dusila pana ministra Stropnického. Skákala mu do řeči, každá nešikovně koncipovaná věta tázaného byla důvodem jak projevit svojí rétorickou dominanci. Připomnělo mi to její kolegyni, paní Kroužkovou. Ta kdysi v pořadu Hydepark dusila docenta Konvičku tak nešikovně, že na čas musela do zákulisí.

     Ale jo, jsou to všechno hezké ženské a umějí být i milé. Když si pozvou třeba pana Fialu nebo pana poslance Kalouska, hovor je to skoro přátelský. U výše zmíněného ministra obrany z hnutí ANO to tak nebylo. Stalo se to pravidlem. Když mají ty dámy, potažmo jejich chlebodárci na někoho pifku, jsou záludné, neobjektivní, nekorektní. A tak se odvážím být také nekorektní.

     Trochu váhám, mám to dát? Ale jó.

     Že redaktorce Tvarůžkové ještě nikdo nevytknul její neposedné nohy pod stolkem. Má je určitě hezké, ale takové rozcuchané, které by možná nevadily ve čtvrté cenové, ale na obrazovce veřejnoprávní televize to prostě vypadá blbě. Ne blbě, to jsem se blbě vyjádřil, chtěl jsem říct, že to nevypadá hezky.

     Komu zvoní hrana netuším, ale zdá se, že staří političtí harcovníci to cítí v kostech. To soudím z jejich nervozity a semknutosti proti společnému nepříteli.