Když teče krev, tak proudem

když hoří, tak pořádnej fajrák. To je zákon, který ctí každý redaktor či redaktůrek televizního zpravodajství.

     Za hlasatelkou na zobrazovací stěně mohutně hoří přinejmenším naftový terminál, když nám oznamuje požár zahradní chatky. Posléze záběry doutnající kůči už tak dramaticky nevypadají. Reportér na místě neštěstí to nechce a ani nesmí jen tak vzdát. Snaží se vydolovat v rozhovoru se zasahujícím hasičem, jestli by se tam nenašla aspoň nějaká mrtvolka, když už záběry, které polyká kamera jeho kolegy, vlastně ani moc hrůzostrašně nevypadají. Nebo jindy.

     „Hele makej, v Horní Dolní exnul motorkář, když na to šlápnete, můžete stihnout i havrany jak ho strkaj do futrálu,“ velí redakční dispečer.

     „Já to tušil, že to nestihnem. Jen poldové eště doměřujou. No, když už sme tu, řeknu si jim vo rozhovor a ty se zatím koukni po ňákým tom tratolišti, nebo aspoň krvavým fáči.“

     Moje představa, jak v televizích probíhá honba za senzací, je možná nepřesná, ale ne přehnaná. Když vidím záběry natočené s nepřehlédnutelnou vlezlostí a s absentujícím soucitem, tuším, že nebudu daleko od pravdy.

     Nemá cenu útočit na posly přinášející zprávy do našich obýváků. Řídí se tím, co chceme poslouchat a vidět, podle našeho vkusu, či nevkusu a také podle citátu pana Wericha, „to je blbý, to tam dejte, to se bude líbit“.

     Někdy se stane, že zrovínka nikdo nikoho nezavraždil, nikde nehoří, nikde neteče krev. Pak přichází na řadu různé zpravodajské berličky. Třeba na podzim oblíbená chřipka. Dá-li se relaci dynamika, udělá se z běžné nemoci skoro epidemie. Záběr na plnou čekárnu smrkajících a kašlajících, proložená krátkou anketou typu:

      „Také máte chřipku?“

      „Taky, taky.“

      „A co tomu říkáte, je to hrozný, že jo?“

      „Jo jo, je to hrozný.“

     Nedávno byla velká diskuse k povinnému očkování nemluvňat. Zatímco k problematice mluvil odborník, v druhé polovině obrazovky šly ilustrační záběry k danému tématu. Jehly injekcí, ta ocelová žihadla, se jedno po druhém nořila do masíčka dětských prdýlek, ramínek, stehýnek. Aby to nebylo tak jednotvárné, autor střihu to občas proložil uslzenou tvářičkou, či otevřenou pusou řvoucí ratolesti. Ty záběry byly tak detailní, že to mojí ženu zvedlo z křesla.

      „No, na to se nedá koukat, to musel točit nějakej úchylnej sadista.“

      „Jo, to máš pravdu a druhej peďáček je rejža pořadu, kterej to tam pouští pořád dokola,“ přisadil jsem si.

     Kdyby tyto záběry měly punc výjimečnosti, nestálo by to ani za mávnutí rukou. Bolest a neštěstí nesmí ve zprávách chybět, protože už jsme tací, ale nic se nemá přehánět.