Jo tramvajáci, to už není, co bejvávalo

     Píšou se padesátá léta. Sedím v poloprázdném motorovém voze a pokoutně pozoruji pana průvodčího jak si rovná do ruliček desetníky, kterých má plnou tramvajáckou brašnu. Sedím spořádaně, ani nohama, které ještě nedosáhnou na podlahu, neklimbám. Respekt k uniformované autoritě mi to nedovolí.

     Těžko říci, proč tramvajáci, ale i popeláři byli v našich dětských očích prostě frajeři. Vzhledově byli naprosto rozdílní. Popeláři ve špinavých zástěrách, druzí ve slušivých uniformách s čepicemi francouzských generálů s odznáčkem s křídly Archanděla a zkříženými blesky, které až později nahradila rudá hvězdička. Jedno ale společné měli, uměli bravurně naskakovat do rozjetých vozů. Často jsme to napodobovali naskakováním na houpačku s podlážkou, která spojovala dvě protilehlé lavičky. Ty houpačky už dávno vymřely, ale tehdy přes dětskou fantazii tvořily dokonalou iluzi rychle jedoucí tramvaje.

     Souprava s číslem 11 už projela Veleslavínem a skoro prázdná se blíží do konečné stanice. Pan průvodčí už má drobásky zaruličkované a ještě šustivě přepočítává bankovky. Korunové, tříkorunové a pětikačky. Většími se moc neplatilo, jízdenka stála šedesát „háků“ (haléřů), dětská půlku a tak desetikoruna byla na tu láci moc silná. U vokovické vozovny mě máma bere za ruku, ale ještě než vystoupíme, nezapomenu pozdravit. Tehdy to tak platilo, děti zdravily a dospělí pozdrav opětovali. Řemeslo dopraváka bylo mezi dětskými hrami v popularitě hned za Rudoarmějcem. Dokonce v hračkářství prodávali dětskou tramvajáckou brašnu s kleštičkami a lístky.

     Později, když už jsem mohl jezdit sám, stával jsem na přední plošině a pozoroval řidiče. Rychlost korigoval pomocí kliky zapíchnuté v řídícím pultu, vedle kterého trochu bokem bylo litinové kolo mechanické brzdy se ztopořeným madlem. Ještě zásobník s pískem a lopatkou, to pro případ, kdy tramvaj začala klouzat po náledí nebo mokrém podzimním listí. Z podlahy vyčníval hříbkovitý pedálek zvonku, kterým řidič dával všem signál „držte se, právě se rozjíždíme.“ Myslím, že tuto povinnost mají tramvajáci do dnes. Jen už to není „cink, cink,“ ale „crrrrrr.“ Ještě nesmím zapomenout na sedátko, na kterém se ale sedět nedalo. Protože připomínalo spíš ševcovský verpánek, dostali tramvajáci od svých kolegů (trolejbusáků a autobusáků) nelichotivou přezdívku „ševci.“

     Jednou jsem stál na přední plošině za řidičem soupravy sjíždějící s kopce od Hradu k Chotkovým sadům. Trať tam vede pod košatým loubím vzrostlých lip. Jsem už o něco starší, dávno ze mě vyprchalo okouzlení z tohoto řemesla a tak jen tupě koukám do podzimního okolí.

     „Doprdelekurva“ vyleká mě řidičovo zaklení a rychle hledám, čeho bych se chytil. Tramvaj klouzavě sjíždí do křižovatky, kde musí dát přednost. Že situace je vážná se dá číst z rychlých pohybů řidiče. Pustí řídící kliku a vrhá se k zásobníku s pískem, který lopatkou sype do trychtýře. Pak rychle zatočí kolem mechanické brzdy. Písek se skřípěním zafunguje, ale jen na chvíli a tak se řidič opět vrhne k lopatce a začne fedrovat trychtýř abrazivem rychlostí přikládajícího topiče parní lokomotivy. Souprava cukavě zastavila uprostřed křižovatky a zatím co se kolem podvozku usazuje prach drceného písku, řidič si utírá pot z čela. Jen šofér auta si hulákavě stěžuje, že nedostal přednost.

     „Pokračuj, pokračuj šofírku, buď rád, že sme ti toho Tudorka (Škoda Tudor) nepocuchali spřáhlem,“ zaútočil  bojovně kolega průvodčí na hudrajícího z osobáku. A také, že ano. Tramvajové spřáhlo trochu připomínalo smrtonosné klouny římských válečných veslic. Konflikt se „šofírkem“ byl hned vyřešen z pozice síly, protože tramvajáci uměli držet při sobě. Čtyřčlenná četa uniformovaných dopraváků si dokázala rychle poradit jak s agresivním cestujícím, tak i s řidičem a vůbec nebylo důležité, kdo byl v tu chvíli v právu. Je pravda, že četu tvořily i ženy, ale ty byly možná ještě vostřejší.

     Nemusím mít pravdu, ale tehdy se mi zdálo, že všichni tramvajáci, bydlící v elektrických domech, jak se říkalo sídlišti přiléhajícímu k vokovické vozovně, volné chvíle trávili na svých zahrádkách. Jejich labyrint se táhl podél Libockého potoka až skoro do Veleslavína. Občas jsem tam tátovi nosil oběd, když jim pomáhal, většinou s úpravou zahradního domku. Tím můj úkol nekončil. Obědvající ukázal na hliníkovou bandasku a ze šrajtofle vytáhnul zelenou bankovku. Za tu pětikorunu byly tři piva pro žíznivé a vlnky (sladký řez) pro moje mlsání. Občas jsem při polední siestě vyslechl i různé historky, kterým jsem moc nerozuměl, ale jednu, která všechny pobavila, jsem si zapamatoval. Příběh  zahrádkáře - tramvajáka vám ještě převyprávím a pak už přestanu zdržovat.

     Psal se rok 1941. Pod Moskvou mrznul Wehrmacht a tady v Praze jako každou zimu tramvajáci. Nosili sice těžké mantly, palčáky, papachy a na nohou vysoké boty, ale velký mráz si vždycky našel cestičku jak člověka potrápit. Nejhůře na tom byli řidiči. Průvodčí se alespoň mohl zahřát chůzí, ale řidič musel u kliky stát jak solnej sloup, začal svoje vyprávění pamětník.

     „Měl sem tehdy „řidičku“(služba řidiče). Přes den nachumelilo, večer se vyjasnilo a začalo mrznout, ale fest. Jeli sme poslední spoj kolem půlnoci od Klárova nahoru k Chotkovejm a až na pár flamendrů sme vezli jenom ten mráz. Ta zima se nedala vydržet a tak sem dostal nápad, že chvíli poběžím vedle tramvaje. Na „jízdě“ sem nastavil první stupeň a vyskočil z eletriky. Moje, na kost zmrzlý nohy mě po pár krokách zradily a šlehly se mnou do závěje. Naštěstí pomalá rychlost vzbudila zvědavost Fandy, kterej měl průvodku (služba průvodčího) ve vlečňáku a vyklonil se z plošiny „krasina“ (vlečňák s centrální plošinou) přesně ve chvíli, kdy mě, válejícího se ve sněhu míjela.   Vožralo jeden, začal nadávat Fanouš, kterej mě samozřejmě nepoznal. Málem sme tě přejeli.“

     „Fando, to sem já, Pepa, zastav ňák ten vehikl!“

     „Jéžiš Pepo a-a kdo to řídí,“ křičí s hrůzou v hlase průvodčí vykloněný z plošiny, který velikost tragédie v mžiku pochopil.

     „No nikdo, nikdo to neřídí, jede to samo,“volám ze všech sil ze závěje za vzdalující se soupravou, která pomalu mizí v levotočivý. Ale dopadlo to dobře. Fanda cinkáním probudil průvodčího v motoráku a tramvaj zastavili ještě před špičkama (výhybky).“

     Pomalu utichující pobavení z příběhu, znovu nastartoval dotaz jednoho z nezasvěcených.

     „Copak průvodčí uměl řídit tramvaj?“

     „Ty bláho, to u nás na vozovně uměly i uklízečky.“

     Myslím, že by dnes uklízečka tramvaj řídit nedokázala, stejně jako dnešní tramvajáci by práci jejich profesních prapředků asi nedělali. Není to ale vůbec důležité. Chtěl jsem jenom vzpomínkou na tramvajáky, hrdiny mého dětství, smeknout.