Ježíš, co to meleš vosobo, dyť to není žádná pravda

     ...zamračím se do obrazovky, kterou náhodou míjím, když něco hledám v ledničce. Popudila mě informace od odbornice na nářečí, která z televizního studia tvrdila, že pražský Žižkov měl svůj zvláštní žargon.

     Moje žena odkojená touhle divokou čtvrtí, mluvila úplně stejně jako já, kluk z periférie. Dnes se to už určitě stírá díky televizi a internetu, ale v době našeho dětství žádný elektronický vetřelec až na rádio, neexistoval.

     Samozřejmě, že se nechci pasovat na jazykozpytce, ale s nářečími určitou, byť laickou zkušenost mám. Ani hudební sluch mi nechybí až tak, že bych melodické niance často v nářečích obsažené, nevnímal.

     Vyrůstal jsem u babičky na Chodsku a tam se přízvuk rodilých Psohlavců nedal přehlédnout. Moji spolužáci občas na mě křičeli „Pražáčku Pražáčku, tady mušíš říkat „teký jou!“(Také ano).

     Na Pardubicku jsem měl příbuzné z tátovy strany a tam jsem žádné východočeské nářečí nevnímal. Snad jen, že špatně skloňovali (viděl jsem kluci).

     A tady se musím odbornici přes nářečí a slangy omluvit za nelichotivé oslovení v nadpisu „vosobo“. Ano, měla pravdu, ten Žižkov měl skutečně svůj žargon. To jsem si vzpomněl, když jsme s manželkou nedávno želeli, že vnoučátka necvrnkají kuličky a shodli jsme se, že o hodně přicházejí. Ta naše harmonická shoda dostala trhliny, když jsem kuličky pojmenoval. Hlíněnky, skleněnky a ty kovové cíněnky.

     „Jaký cíněnky, to jsem v životě neslyšela, ty kovový byly volovňásky.“

     „Volovňásky ??, co je to za nesmysl. Co měly společnýho s olovem, jak ste na takovou blbost na tom Žižkově přišli?“

     Žena byla smířlivější, a že mi mojí náhlou agresivitu odpouští, protože ta ke kuličkám vždycky patřila. Byly to boje. Ženská musí mít však vždy poslední slovo, a tak jen jako tečku prohodila, co měla společného naše cíněnka s ocelovou kuličkou z ložisek.

     Moravské nářečí to už je jiná kapitola a já se s ním setkal jen lehce přes svého spolupracovníka Slávka. Že haluze jsou větve a jabka mohou být i brambory, jsem přijal v tichosti. Jednou mě dostal, když si postěžoval.

     „Hergot mě ňák bolí držka.“

     „A kdo ti přes ní dal, snad tě žena nebije,“ prohodím skoro bez zájmu.

     „Ale ne, po vašem žaludek,“ překládá Slávek z Moravštiny a hladí si břicho.

     „Cože, žaludek je držka,“ hlasitě se divím. „Jak potom tam u vás říkáte, když dostanete třeba v hospodě vopravdu přes hubu?“

     „Ty vole, u nás na Vysočině, když už to musí bejt, tak si dáváme přes čuňu a nechtěj to zažít. To vaše pražský přes držku, je proti tomu něco jako pohlazení vod maminky.“

     PS: Psáno převážně nevážně.