I bolševici měli svoje svatostánky, ale nebylo to nic moc

     Psala se sedmdesátá léta. V Československu zuřila normalizace a v jednom článku Rudého práva zuřil Rudej ideolog nad nedostatečnou propagací jejich revolučních idejí.

     Autor samozřejmě volil slušná slova, ale z mezi řádků jeho nasranost přímo sálala, když hřímal:

     „Srovnáme-li prostředí našich Agitačních středisek s těmi křesťanskými, kde duchovní z kazatelen káží dávno překonané pravdy, prohráváme na celé čáře. Ta pompéznost kostelů a chrámů, varhanní hudba, všude zlato i stříbro. To člověka, ať se nám to líbí nebo ne, pohltí ještě dříve, než začnou padat z kazatelny slova plná tmářství a narážek na námi nově budovaný svět.“ Rozčílení autora s přibývajícími řádky gradovalo a pokračoval:

     „Mně nevadí, že mnohá naše Agitační střediska jsou v bočních, či přilehlých prostorách restaurací. Jsme stranou dělníků a rolníků (v pětasedmdesátém už to nebyla pravda), protože v době vzniku KSČ, tyto nejpokrokovější myšlenky zaznívaly právě z těchto prostor. Mně vadí, že na jedné straně investuje Strana a Vláda miliardy do křesťanských svatostánků a na druhé straně naše Agitační střediska trpí nedůstojnou prostotou. Vím o čem píšu. Namátkou jsem navštívil několik našich pražských středisek a situace je alarmující. Zaprášené vlajky na mnohdy oprýskaných stěnách, oprýskané busty našich vůdců, nástěnky vybízející k účasti k prvomájovému průvodu v době podzimních oslav Velkého října.“

     Z bedákání rudého Koniáše jsem měl jízlivou radost. Já, ač bezvěrec, v té době více fandil křesťanskému „odpuštění a lásce“, než bolševickému „boji a vítězství“. Že by s vylepšením svých svatostánků mohli Rudí bratři něco udělat, mi tehdy připadalo nemožné. Přece nebudou stavět něco jako kostely. Ale to jsem se spletl. Ještě to sice chvíli trvalo, než se v polovině osmdesátých let do toho pustili a začali si stavět monstra, které od nás kolemjdoucích dostaly přezdívku „Kreml“. Nové budovy okresních výborů KSČ obkládané mramorem, nebo leštěnou žulou, kremelský sloh skutečně připomínaly.

     Mojí vzpomínku na dávnou minulost vyprovokovala diskuze, zda islám či jiné víry jsou náboženství, či ideologie usilující o moc. Porovnal jsem si to s tou komunistickou vírou, chcete-li ideou a nalezl mnohá podobenství. Komunisté chtěli, jako každá víra, či náboženství, vybudovat spravedlivý řád. Svým věřícím slibovali také ráj, ale už tady na zemi. Lidem se to líbilo a rudí věrozvěsti začali cítit moc. Až takovou, že chtěli ovládnout svět. Ustanovili si svého Boha, jeho ostatky něčím vycpali, nabalzamovali a uložili do mauzolea a tuto relikvii uctívají s podobnou vážností a úctou, jako některá náboženství ostatky svých svatých. Měli svoje apoštoly, svoje misionáře i svojí bibli. Omlouvám se křesťanům, které moje přirovnání zvedá ze židle nebo je uráží, ale podotýkám, že nesrovnávám kvalitu a obsah. Porovnávám systém, či technologii vládnutí, který mi v mnohém připadá jako přes kopírák.

     Komunistům nakonec s jejich revoluční ideou došel dech. Nikdo je vlastně v krvavé řeži neporazil. Pokrokový svět jim ujel. Chvilku se snažili ten vlak doběhnout, ale vzdali to. Někteří ještě dřepí, z jakési nostalgie na usmolených pražcích slepých kolejí, ale jejich sípavé „my to mysleli dobře“ už málokoho zajímá. Ten rudej experiment při své rozpínavosti stál mnoho životů a chceme-li být spravedliví, připusťme i v tomto podobenství s ostatními vírami a náboženstvími.

     Chtěl bych věřit, že svět se poučil. Že zpozorníme, až zase uslyšíme to nebezpečné „boj a vítězství, proletáři celého světa spojte se, a kdo nejde s námi, jde proti nám,“. Nemusí to mít rudou barvu, a ani proletáři už nemusí nosit montérky.

     My více na Východ, jsme tu duchovní bídu dýchali čtyřicet let, proto snad ta větší obava a z ní pramenící odpor přijímat něco, co už jsme si zažili. Nechtějte po nás, aby nám někdo říkal, co ano a co ne. Aby nás znovu někdo nutil střílet do zrádců oficiální víry. Nelíbí se nám, že bychom měli své názory jen šeptat, aby nás nestihl trest za rozvracení víry, či republiky. Nechceme znovu hajlovat jediným správným svatým na tribuně, jen aby se naše děti dostaly na studia, nebo abychom nepřišli o zaměstnání. Kdo prožil totalitu, může si další důvody k našemu odporu doplnit. Je jich nepočítaně.

     Ti na Západě o našem socializmu, který nám vše pěkně nalinkoval, určitě mnoho četli a slyšeli, ale neprožili. Říká se, že zkušenost je nepřenosná. Je-li to skutečně tak, pak my Evropané máme problém. Držme si palce, abychom se dokázali pochopit a to obousměrně.