„Hele, dva chlapi a voni se držej za ruce“,...

...špitnu k manželce, když spěcháme přes náměstí do banky. „Co je na tom špatnýho, že se dva mají rádi“, nečekaně odsekne žena. „Podívej se kolem, kolik dvojic to dnes dokáže.

Držet se za ruce nějak vyšlo z módy, i ty to taky dost flákáš“.  

„Já se ale snažím,“ tlačím hovor do smířlivýho tónu a zašmátrám po její levici. Pro ni je to momentálně málo. Někdy stačí pár slov, a ženský jsou okamžitě na válečný stezce. Boj s manželkama je stejnej jako s větrnejma mlejnama. Rád bych tedy vycouval, ale vona má zrovínka našlápnuto, a tak si eště přisadí.

„A to tvoje „za ruku“ mi poslední dobou připadá spíš jako přidržování než držení se. Jakoby hledáš náhradu za trekový hole. Chvílema se mi totiž zdá, že se maličko motáš“.

To si nenechám líbit, bo protože v manželství vládnu rukou ocelovou, a tak si závěrečnou tečku nemíním odpustit.

„Kočičko, esli si na základce dávala při fyzice pozor, tak víš, že stabilita tělesa je vodvislá vod velikosti základny a umístění těžiště. Díky věku a mýmu těhotenství se smíchovským pivovárem, je moje těžiště níž, ale zároveň je takový trochu jako plovoucí. Přirozeným řešením pak je větší základna, tedy širší krok. Jako děti jsme tomu říkaly námořnickej, což je přesnej opak chůze manekýnek na předváděcím molu - howgh“.

Finance do banky šla řešit sama. Těmihle přízemními starostmi si svůj software neplevelím. Dřepím na lavičce, čučím kolem, až mě do tématu načatýho před chvílí mým, možná trochu homofobním postřehem, „dva chlapi, co se mají rádi“, vrátí kolemjdoucí pár držící se za ruce. Jejich dlaně jsou pro tuto chvíli jediná jejich spojnice, protože oba bloudí přes svoje mobily kdesi ve virtuálu. Ale fajn, aspoň to. Jak tak anketně koukám po kolemjdoucích, ta moje má skoro pravdu, že držet se za ruce moc neletí. Snad funguje ještě mezi mladými, u profesionálních ženáčů je to silně „bejvávalo“.

Vzato kolem a kolem, je to škoda. Podaná ruka nás vlastně provází už od prvních krůčků. Na to, co všechno dokáže sdělit, jsou kolikrát i slova krátká. Tuhle dotykovou vnímavost máme v genech, a asi od Stvořitele. V tomhle esperantu jedeme všichni, i náš pes mu rozumí.  Ve svý tichý výmluvnosti nemá v komunikaci konkurenci. I krásná slova můžou být falešná, ale pohlazení či podaná ruka lhát neumí. Je to fenomén, možná trochu nedoceněný, jehož význam začneme vnímat asi až ve chvíli, kdy o naší podanou ruku nikdo nebude stát.

Žena se vrací z banky. Utírám si trochu zapocenou dlaň. Dyť to nic nestojí, vezmu jí za ruku a když si i pohlídám svůj námořnickej krok, bude vše, jak má být.