Dyť ta jachta musela stát balík, a že pak nekrásnější věci jsou zadarmo

     Začátkem devadesátých let, hned po Sametovce, se u nás s cestovkami roztrhl pytel. Co dříve bylo skoro nemožné, najednou bylo velice jednoduché.

     Stačilo hodit batoh s konzervami a spacákem na záda, podepřít to nějakou tou valutou, dřepnout si do autobusu a jelo se. Směry byly různé, ale jako suchozemci jsme většinově mířili k mořím.

     „Jéé, moře,“ tehdy povstali všichni v autobusu a zvědavě koukali na vzdálenou modrou plochu, která se přerušovaně objevovala na obzoru mezi kopci. To už je skoro minulostí – škoda.

     Stará Ešelka (autobus) odbočila z hlavní do hlubokého zálivu a my utrmácení dlouhou jízdou se vyvalili ven. Posedali jsme si na lavičky do stínu borovic a kochali se vůní moře s náruživostí, kterou dokáže pochopit jen suchozemec. Zátoka jak vystřižená z reklamního letáku. Odpolední vánek příjemně chladil a vlnky od něho pohupovaly bílou jachtou, která spala zakotvená u krátkého mola. Až na křik cikád bylo ticho, jen v lanoví u vrcholku stěžně cinkalo kování. Jachta je symbol volnosti a my baťůžkáři, poskládání po lavičkách, si ten osvobozující pocit užívali plnými doušky i s ní.

     Netrvalo dlouho a paluba té bílé krasavice začala ožívat. Až mě překvapilo, kolik lidí se vyrojilo z kajut. Během chvilky na lodi začal mejdan. Z reproduktorů vyrazila po okolí popíková melodie, která křik cikád zahnala do role komparzu. Mladší část posádky rozpustile skákala do vody, starší posedali kolem stolu, od kterého se ozývalo cinkání příborů a osvěžující zvonění plných sklenic. Určitě jsem jim i trochu záviděl. Snad ani tak ne tu hojnost jejich stolu, protože i paštika namazaná na krajíc není vůbec špatná, ale spíše tu šanci, dnes být zde a zítra bůhví kde. Toho „kde“, jehož hranice tvoří jen naše fantazie a odhodlání.

     Od lodi nás dělilo asi patnáct metrů a já si po chvíli chtěl přesednout na vzdálenější lavičku, protože jsem si v radovánkách jachetního luxusu připadal trochu jako vetřelec a trochu jako čumil.

     „Ne, nikam nechoďte, mladý muži,“ povídá mi lavičková sousedka, která si nešikovně otvírá konzervu.

     „Nechcete s tím pomoc, paní profesorko?“, nabízím svoje šikovnější ruce. Starší drobná dáma, která je z jiné party účastníků zájezdu a kterou její přátelé oslovují akademickým titulem, je ale palice dubová. 

     „Ne nechci, já tu konzervu zvládnu, jen jsem vám chtěla říct, abyste nikam nechodil, protože jste asi nepochopil, že sedíte v hledišti a ty tam na lodním jevišti pro nás právě hrají divadelní představení s názvem „Holoto, to koukáte, jak vypadá úspěch“. Pokrčil jsem rameny a než jsem nejistě připustil, že možná na tom něco bude, ona smířlivě a s úsměvem dodala. „Nemějme jim to za zlé, všichni jsme trochu exhibicionisté a každý úspěch potřebuje publikum, jinak to není ono.“

     Dál jsme klábosili už na jiné téma, když do zátoky zamířila velká motorová jachta. Opatrně, až majestátně vplouvala do zálivu a pak se skoro zastavila. Ve své mohutnosti byla nepřehlédnutelná. I naši herci z plachetnice přerušili exhibici. Ani oni nedokázali skrýt svůj úžas, který snad byl ještě větší než náš, autobusových poutníčků. Jen paní profesorka, začtená do turistické brožůrky, neprojevila ani špetku zájmu.

     Najednou kapitánovi té luxusní obludy jakoby ruplo v bedně. Přidal plný plyn a vypálil do lůna zátoky. Před pláží udělal prudký obrat a vyrazil na volné moře, zanechávajíc za sebou brázdu jak letadlová loď Enterprise. Námořníci z naší jachty, znalí co je vlnobití, skočili k prostřenému stolu, každý něco rychle pochytal, snad jen pár skleniček popadalo.

     Dopadlo to dobře. Chvilku se ještě na palubě uklízelo, než kajuta pohltila poslední z posádky. I lodní Hi-Fi ztichlo a vrátilo prostor neúnavnému křiku cikád. Během krátkých minut se vše uklidnilo. Drobné vlnky zase kolébavě pohupovaly krásnou lodí, která pomalu jakoby usínala a přívětivý vánek plnil naše čichové buňky vůní moře, kterou mnozí z nás vnímali poprvé v životě.

     „To je paráda,“ proběhlo mi hlavou.

     „To je paráda, co pane kolego,“ přerušila naše mlčení paní profesorka, pasující mě na svého kolegu. „Je to svatá pravda, nejkrásnější věci jsou zadarmo.“