„A pozor hochu, je to tady samej buržoust“, varoval mě strýc Pavlík na konci prázdnin před nástupem do nové školy. Právě začínala šedesátá léta. Chápavě jsem přikývl, protože jsem buržousta dobře znal. Ač jsem se s ním nikdy nesetkal, přesně jsem věděl, jak vypadá. Byl nepřehlédnutelně tlustý, na hlavě cylindr z americké vlajky, v hubě, pod židovským nosem doutník a z kapsičky u vesty mu čouhaly dolary se zlatým řetězem.
Během prázdnin jsem se se strýcem a tetou Majkou přestěhovali z dělnické periférie na pražskou Hanspaulku do jedné z krásných vil. Zatímco teta s nadšením začala zařizovat byt novým nábytkem, (kompletní obývák s rohovým gaučem, skříň, sekretář, jídelní stůl, dvě křesla s kulatým stolkem- 8.000,- Kčs), strýc přestěhování pojal jako další etapu v boji proti domácí reakci. Byl voják z povolání a v mých očích desetiletého kluka vypadal jako pravý hrdina. K uniformě nenosil obyčejné kalhoty, ale asi po vzoru donských kozáků, jezdecké rajtky. K nim se obouvaly vysoké boty, které krásně vrzaly. Každá v jiném tónu hrála pochodový marš, kterému jsem, chvátajíc občas po jeho boku, kolikrát nestačil.
Často nás navštěvoval jeho kamarád, poslanec a asi i trochu ideový instruktor, pan Šámal.
„A Pavlíku, neser se tu s nima, voni se s náma taky nemazlili. V první řadě tu musíš založit uliční organizaci KSČ. Seženu ti adresy našich lidí tady, i když jich tu asi moc nebude.“
„Možná nikdo,“mrzutě prohodil strýc a kopnul do sebe zbytek kořalky z rozpité sklenky. Někdy to s tím šňapsem přehnali a trochu se i pohádali. Pamatuji, jak jednou pan Šámal rýpnul do strýce.
„Vysvětli mi Pavlíku, jak je možný, že když se po válce lidi zbavovali německých men (příjmení), ty sis nechal to svoje? Major Tauber. Slyšíš, jak to blbě zní. Vážně necítíš, že to není vono, že to tvojí šarži degraduje“.
„Tak moment Frantíku, na šarži mi nešahej,“ bojovně se naježil strýc, a aby trochu otupil ostří svého útoku na jinak respektovanou autoritu, štěknul na mě, ať jdu spát. Jak to dopadlo nevím, jen než jsem usnul, oháněl se strýček presidentem Gottwaldem, který si na svoje příjmení taky nenechal sáhnout. Ráno teta Majka u snídaně prohodila, co to ten magor Šámal včera mlel za nesmysly.
„Víš, Majko, von je tak velký zvíře, že si to může dovolit.“ Já, v přesvědčení, že hrdinové se před nikým neklaní, jsem v duchu strýci ubral několik hvězdiček z jeho doposud gerojské uniformy.
Ráno, s taškou na zádech, jsem prošel jícnem mohutné budovy s nápisem „Základní škola, Sušická ulice.“ Vše pro mě bylo nové, neznámé a určitě trvalo nějaký čas, než na některé otazníky zvědavost desetiletého kluka nacházela odpověď. Po čase jsem usoudil, že strýcovo varování před buržousty bylo přehnané. Na Hanspaulce totiž vždy bydlely elity. Ať už za První republiky, které ji svojí finanční silou vystavěly, za války pak do uvolněných vil po židovských majitelích přišli árijští nadlidé, které po válce čekal nepěkný bořislavský masakr. Při budování rudých zítřků v boji s reakcí se také pár vil uvolnilo a tak bylo místo i pro právě se rodící rudou elitu.
Do školy jsem chodil kolem vily generála Čepičky (zeť prezidenta Gottwalda). Většina mých spolužáků měla otce ve státní správě a někteří zastávali vysoká postavení. Viděl jsem to i ve třídě. Na první pohled tuctové společenství nezvladatelných dětí, přesto strukturovaná společnost se svým proletariátem, střední třídou a rodícími se elitami. Ty byly z tehdejšího pohledu nás třídních proletářů vlastně suchaři už proto, že naprosto ignorovali přestávkový humor. Házení mokrou houbou, vzájemné podrážení židlí, později dokonce i ataky na vyvinutější spolužačky, je nechávali v klidu. Pořád jen diskutovali, dokonce připravovali a zkoušeli nějaké divadelní scénky, no prostě suchaři. Až po létech jsem ocenil jejich, byť jimi necílenou, kultivaci třídní atmosféry. Dodnes se s některými z nich setkávám prostřednictvím televizní obrazovky a jejich literární díla obohacují mojí knihovnu.
Nemalou výhodou naší školy byla její poloha. Protože stála nedaleko spojnice města s letištěm (Leninova dnes Evropská), bylo její povinností při státních návštěvách obsadit určený úsek davem nadšeně vítajících Pražanů. Myslím, že nám to vítání šlo na jedničku. Stejně jako jsme mávali na projíždějící odrbanou vétřiesku (Praga V3S) technických služeb, jsme posléze vítali naleštěné „šestcetrojky“ (Tatra 603) se vzácnou návštěvou.
Z celé plejády vítaných potentátů mi v paměti jednoznačně utkvěl Jurij Gagarin. Jel v otevřeném autě, smál se a mával nám všem s jakousi nestrojenou upřímností. Aspoň tehdy jsem to tak vnímal, i když připouštím, že svůj velký vliv sehrála jeho nesmírná až vesmírná popularita.
Naopak nevýhodou okrajové polohy školy byla vzdálenost do centra při prvomájovém průvodu. Od seřadiště na Bořislavce, přes Špejchar, Klárov až na Václavák to byla cesta ubíjející. Naše oblíbené heslo „My sme z Dejvic, nás je nejvíc“, s přibývajícími kilometry ztrácelo na razanci a ožilo až na Můstku, pod tribunou s našimi „Nejvyššími“.
Těšil jsem, že zamávám panu prezidentovi Novotnému, ale on mě zklamal. Jo, kynul svojí pravicí, to jó, ale bavil se tam s nějakým pitomcem vedle. Ani za pohled jsem mu nestál a vlastně ani celá naše škola. Přiznávám, že jsem mu už dávno odpustil. Zkuste si stoupnout, pro větší autentičnost, na stoličku a mávejte a mávejte. Za deset minut vás budou bolet ruce, ale co je daleko horší, budete si připadat jako idiot. Chudák Novotný, tu idiotskou roli musel na 1. máje hrát nejméně čtyři hodiny.
V následujících létech se na toto nepopulární procesí našlo řešení v tom, že kdo mohl, tak vzal roha. Třídní souška (soudružka) učitelka přesně věděla, kdo se z průvodu vypařil, ale nikdy nás za to nepotrestala. Naše úča byla vlastenka, nikoli komunistka a možná měla radost, že na té prvomájové šaškárně je o pár pitomců méně.
Radost v tomto směru ale chyběla strýci. Stále se mu nedařilo rozhýbat uliční organizaci KSČ. Občas jsem mu pomáhal roznášením pozvánek na schůzi do agitačního střediska.
„A na Málkovou nezvoň,“ byl jsem jím jednou instruován.
„Proč, je to hodná paní, vždycky mi něco dá,“ bráním, spíš než ji, karamelový pamlsek, nebo táfličku čokolády. I teta Majka se v obhajobě sousedky přidala, protože jí ta milá vdova po tramvajákovi nedávno vypomohla sáčkem kávy. Strýc byl ale neoblomný.
„Baba sotva leze, na schůzi vždycky příde pozdě a pak tam kecá hovadiny. Tůhle tam volala, že by sme všechny reakcionáře měli pověsit. Já jí rozumím, ale nejsou už padesátá léta. Dneska se musí na reakcionáře chytře, vyčůraně. Blbejch lidí je na světě dost.“
Jinak strýček byl v okolí respektován. Sousedi mu říkali pane majóre a chovali se k němu s respektem. Až později mi došlo, že se ho i trochu báli. Kdo se ale nebál, byl pan řídící Lébl. Vdovec v důchodu, bydlící v přízemí. Pravidelně chodil na procházky, a vždy jen v obleku s kloboukem. V létě bílém, v tmavém pak v chladnějším počasí. A s hůlkou, která byla pro jeho pružnou chůzi stejně tak důležitá, jako motýlek v límečku jeho košile. Mezi sousedy byl oblíben pro schopnost kdykoli prohodit pár vtipných nebo hřejivých slov. Jeho přirozená autorita působila i na strýce a nikdy, ani doma, o něm neřekl křivé slovo. Přesto to jednou hodně zaskřípalo.
„Pane majore, vy jste slíbil na domovní schůzi, že každé úterý ráno pro popeláře vyhodíte popelnici před branku. To už je podruhé, co jste to neudělal.“
Stojím vedle strýčka, chyceného na švestkách a koukám jak mu hlava s brigadýrkou zajíždí do límce mezi zlacené výložky uniformy. Hledí rozpačitě kolem sebe, jakoby hledal pevný bod, o který by se opřel. Pak náhle prudká změna. Asi mu v mysli zaznělo pár veršů z Internacionály „Již vzhůru psanci této zémě…a výbuch zahřmí naposled“ a zahřměl.
„Víte co, pane Lébl, polibte mi prdel!“
Krve by se v té chvíli ve mně nedořezal. Pan řídící se ale usmál, kamarádsky položil ruku na strýčkovo rameno a skoro až přátelsky povídá.
„Vy mi to pane majóre nebudete věřit, ale já jsem to od vás čekal.“
„To sem mu to dal sežrat, dědkovi, viď,“ prohodil o chvíli později strýc na schodišti, ale už z jeho hlasu bylo znát, že tomu sám nevěří.
Panu Léblovi jsem se nějaký čas vyhýbal, protože jsem se za strýčka trochu styděl, ale milosrdnost času našla hojivou náplast i na tuto ranku a život šel dál. Jednou mě pan řídící požádal o službičku.
„Jsem starý nešika, tady za divan mi spadla nějaká lejstra, ty jsi jako proutek……., no nestůj mezi dveřmi, pojď dál. Já vím, mám tu trochu nepořádek. Říkám tomu pracovní čurbes, toho si nevšímej,“ skoro až omluvně vybízí starý pán školáka, kterého na prahu uchvátil Genius loci – duch pracovny pana řídícího byl nepřehlédnutelný. Všude samé knihy. Knihy a mapy.
„ To jste všechno přečet?“ v úžasu jsem vydechl hloupou otázku.
„Ano, všechny a některé i vícekrát. Víš, každá ta knížka má svůj příběh. Někdy vymyšlený, někdy skutečný. Co je ale důležitější, každá si nese svojí pravdu nebo lež, která se jen jako pravda tváří. Čím více jich znáš, tím blíž jsi k té skutečné.“ Pan řídící udělal krátkou pauzu. Možná čekal otázku, zdali tu pravdu pravdoucí našel. To mi tehdy vůbec nedošlo a můj nechápavý pohled jej vrátil do reality.
„Jasně Zdeňku, není čas na akademické diskuze, máme práci. Zkusíš se tedy vsoukat za ten divan pro ta lejstra.“
Večer se ptám tety, co je to akademická diskuze.
„No, jak bych ti to řekla. Tříbení názorů, nebo jako věcné povídání na nějaký téma, nad nějakým problémem. Já nevím jestli mi rozumíš, vono je to dost široký pojem.“
„Houby širokej pojem, je to tlachání vo hovně,“ skočil do tetiných úvah strýc. Jen to poslední slovo trochu přidusil.
„No, tak Pavle!“ řízla teta se žehličkou o plechový kraj žehlicího prkna. „Dyť tomu klukovi děláš jenom zmatek v hlavě. Copak to neumíš říct slušně.“
„Ale jó, umím, prostě mlácení prázdný slámy,“ odtušil strýc a naštvaně si šel dočíst noviny do obýváku.
„A teto, co je to mlácení prázdný slámy?“
Příběh starý přes padesát let z mé paměti občas vykoukne, vykoukne-li na mě z televizní obrazovky parlamentní mlácení prázdné slámy. Zatímco manželku to zvedá ze židle, já se i někdy usmívám. Vzpomínka na dětství má vždy sladkou příchuť.
