Cože, ty máš doma dva migranty?

     Klidný hovor, kdy se u kávy přesýpaly běžné důchodcovské problémy, v kterém dominovaly klouby, se najednou prudce změnil. To bylo ve chvíli, kdy jsme na moment ze svých trampot odskočili k invazi přistěhovalců.

     Jedna z nás totiž přiznala, že pod svá křídla přijala dva migranty. Blanka je inteligentní holka. Vždy se mi zdálo, že svůj život má hezky učesaný a teď, takhle si ho rozcuchat? Nevím, co proběhlo hlavami ostatních u stolu, v té mé prolétlo, že jí na stará kolena začalo šplouchat na maják. 

     „Ty Blani, ty si snad děláš srandu,“ byla první nechápavá reakce. „Nasadit si do kožichu veš, zbláznila ses?

     „Já tušila, že vás to nadzvedne, ale vono je to trochu jinak. Důchod nemám moc velkej a tak jsem vzala kšeft a hlídám dvě předškolní děti vietnamských rodičů.“

     „Jó takhle, to je vo něčem jiným,“ oddechli si přísedící xenofobové, ale přesto téma zůstalo na stole a otázky jen pršely.

     „...no normálně s nima mluvím Česky. S jejich rodiči domluva trochu dře, ale ti caparti češtinu zvládají dokonale, někdy i nějaký to sprostý slovo se dá slyšet. Jednou si jejich táta s úsměvem postěžoval, že když se dostanou do role dětských spiklenců jejich konspirační řeč je Čeština.“

     „A není tam problém s výchovou,“ zeptám se trochu rejpavě. „Nedali si rodiče nějaký podmínky, je to přeci jen jiná kultura, jiný náboženství“.

     „Vůbec ne, ale přiznávám, že jsem v počátcích trochu obavu měla. Když na to přišla řeč, byla jsem požádána, abych je naučila i nějakou tu českou písničku a zároveň ubezpečena, že o vietnamské tradice nepřijdou. A tak o Velikonocích barvíme vajíčka, o vánocích pečeme cukroví, zdobíme stromeček a ty caparty to baví stejně jako všechny děti. Od vietnamskýho Ježíška tradičně dostávám velkej dárkovej koš.“

     Padlo ještě více zvědavých otázek, kdy jsme se dozvěděli, že chlapec se jmenuje Dan a mladší sestřička Nikolka. Že rodiče si váží téhle šance snad už i proto když ví, že oni s prostředím nikdy nesrostou, ale dětem tuto příležitost nechtějí vzít. Otázky pomalu dopršely, když Blanka přidala jeden postřeh.

     „Jsou to děti jako všechny jiný i pozlobit umí. Jednou takhle jedeme autobusem a ony se hádaly, asi o sedačku. Nic zvláštního, normální dětský spor, do kterýho jsem nezasahovala. Najednou k nim přišel jeden z cestujících. Byl to Vietnamec a klidně, ale s důrazně vztyčeným prstem jim v jejich mateřštině něco říká. Když jsme vystoupili, ptám se Nikolky, co ten pán chtěl, i když jsem tušila co asi. „Teto, von říkal, ať se chováme slušně, že jsme tady na návštěvě.“ Autobus už dávno zmizel za zatáčkou, ale vietnamský mentor mi zůstal v hlavě. Kdo by si z našinců dovolil pokárat cizí děti, aby od nich neriskoval dlouhej nos, či atak od jejich rodičů. Za to ho chválím. Co mě ale popudilo, že moje vietnamská vnoučátka jsou u nás na návštěvě – ne ne pane Ho Či Mine, ty jsou tady doma.“

     Na chvíli se kolem stolu rozprostřelo ticho, a to asi nejen z pochopení, že Blanka je v tom citově až po uši. Určitě bylo i příjemné procitnutí, že až tak xenofobní, jak slyšíme ze všech stran, možná nebudeme.