Zdanění práce: Doprava či doleva, stát se svých příjmů nevzdá

Jak moc zdanit lidskou práci? Odpovědi na tuto otázku se někdy až dramaticky různí, proto mě minulý týden zaujal titulek článku informující o tom, že míra zdanění zaměstnanců v naší vlasti je vyšší, než je tomu ve Švédsku.

Další část byla mimo jiné i o tom, že Česká republika je, co se výše zdanění práce týče, na osmém místě na světě, když se 43 % překonala i další severské země Dánsko a Norsko.

Zmiňovaný text lze, alespoň podle mého názoru, číst několika způsoby. Z titulku na první pohled vyplývá, že sociální stát skandinávského ražení v čele se Švédskem, jakýsi svatý grál pana expremiéra Špidly a jeho názorových souvěrců, lze nejspíše vybudovat i bez vysokého zdanění práce. Na druhé straně je ovšem realita taková, že rozdíl mezi výší zdanění práce v Česku (43 %) a Švédsku (42,8 %) je minimální a proto neodpovídá bombastičnosti titulku. Pro informaci, práce dánských zaměstnanců je daněna 36,5%, jejich norských kolegů pak sazbou 36,2 %. A přestože nemám ani zdaleka detailní informace o tom, jaké služby skandinávské země svým daňovým poplatníkům poskytují, odhaduji, že přes nižší zdanění práce, nejspíše kvalitnější, než je tomu u nás. A už vůbec si netroufám spekulovat nad tím, jak vysoké by muselo být daňové zatížení našich zaměstnanců v případě uskutečnění záměrů paní ministryně Marksové v podobě zálohovaného výživného či sociálního bydlení pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Obávám se ale, že v takovém případě by se Belgie, která daní své zaměstnance 54 %, musela obávat o ztrátu svého, v této oblasti výsadního, postavení. Ale to už je o jiné debatě. Navíc je o mně známo, že mnohem více, než masivní přerozdělování koncentrované v rukou státu, mi byl a je bližší názor, že je to občan, kdo sám nejlépe ví, jak, proč, kdy a za co své peníze utrácet.  

Stejně tak je ovšem možné chápat ty, kteří si obsah textu vyloží ve smyslu, že cesta k ekonomické prosperitě vede přes ještě větší zdanění české práce . Tito mohou argumentovat tím, že byť je reklama, ve které náš Norsku propadlý krajan přejmenoval svou tuším Aničku na Gudrun, hodně nápaditá, měli bychom se v rámci srovnávání spíše než do Osla, podívat do Berlína, Vídně, či Budapešti. Za bezkonkurenční Belgií je totiž druhé Německo (49,4 %), třetí Maďarsko (48,2 %) a šesté Rakousko (47,1 %). Přitom ani v jednom případě nelze hovořit o tom, že by tamní vlády považovaly za cíl svého snažení sociální stát skandinávského, nebo chcete-li špidlovsko – marksovského typu. A fakt, že v zemích s jedním z nejvyšších zdanění práce jsou u moci delší dobu pravicové vlády, jen potvrzuje názor hlavního ekonoma ING Bank Jakuba Seidlera. Ať je stát řízený zprava, zleva či zprostředka, pakliže si jednou zvykne na daňové příjmy, velmi obtížně se jich vzdává. Tento fakt lze pochopit, neboť i když optimalizace struktury výdajů za účelem minimalizace daňových výpadků představuje z ekonomického hlediska výzvu, bude vždy „politicky bolet“.

Mimochodem, dočetla jsem se, že vzhledem k nedostatku zaměstnanců se stále více firem zajímá o nahrazení lidské, tedy v Česku docela drahé práce, roboty. Při troše fantazie se naskýtá hypotetická otázka, jak by asi reagoval na zvyšující se robotizaci stát? Náhlého zborcení sociálního systému se neobávám, neboť i roboty napěchované umělou inteligencí, musí někdo vyrobit. Stejně tak si ovšem dovedu představit, že se objeví hlasy, které budou chtít zdanit i práci robotů. Toto by ovšem nejspíše padlo zcela na bedra zaměstnavatelů, robot by totiž daň z příjmu a zaměstnanecké odvody jaksi asi nedal. Pravda, pluli bychom sice proti proudu, ale tak už to někdy chodí…