Čínský komunismus s kapitalistickou tváří má stále větší problémy. Kromě fanoušků pražské Slavie by nám to mohlo být i jednu, řekl by si mnohý. Ale nemohlo. Stále hlasitější kuckání Číny může snadno skončit velkou krizí.
A to krizí ekonomickou i geopolitickou, každopádně světovou.
Množící se zprávy o sílících potížích Pekingu nicméně (skoro) nikdo nečte. Ztrácí se mezi informacemi z ukrajinských bojišť, dramatickými zvěstmi o vzpourách – nevzpourách v Rusku, záplavách na jihu a silných bouřích na severu našeho kontinentu a na hlavu je ve sledovanosti poráží epický souboj Barbie versus Oppenhaimer o přízeň filmových fanoušků.
Přitom začíná být zřejmé, že se čínskému vedení situace pomalu začíná vymykat z rukou. Země sice vykazuje stále určitý růst a jde o čísla, nad kterými by všichni ostatní jásali. Jenže čím dál tím jasnější zároveň je, že ten růst je velmi silně závislý na růstu veřejného i soukromého dluhu. Pokud si my zoufáme nad dynamikou našeho zadlužování, tak by si Číňané měli pomalu začít půjčovat od odvěkých japonských rivalů obřadní meče a přemýšlet o rituální sebevraždě. Vnitřní veřejný dluh země vzrostl od roku 2019 o 26 bilionů juanů na 66 bilionů. Pravda, to téměř nikomu nic neřekne. Ale můžeme si to přiblížit tak, že jde o více než 200 bilionů korun nebo třeba 9 bilionů USD. Jistě, rozměry čínské ekonomiky jsou obrovské, takže dluh ve výši třiatřicetináctinásobku českého hrubého produktu nemusí vypadat až tak strašně.
Jenže i při vědomí té obří velikosti je to hrozivé číslo. Čína má HDP dejme tomu nominálně 18 bilionů dolarů ročně (pro ilustraci USA asi tak 24 bilionů). Když si uvědomíme, že vnitřní dluh je primárně dluhem místních samospráv, tak je 9 bilionů velmi riziková suma. Ale růst o 55 procent za zhruba čtyři roky? To je extrémně nezdravé. Jistě, COVID-19 je dobré vysvětlení. Jenže to nic nemění na faktu, že regionální autority „napumpovaly“ do ekonomiky prostřednictví svým místních projektů během krátké doby na dluh 26 bilionů juanů. Tak jaký růst hospodářství se vlastně odehrává? Zdravý určitě ne. Vždyť 26 bilionů juanů za 4 roky je přes šest bilionů za rok. Což je skoro bilion dolarů. Jenom provinciální vlády tak zvyšovaly dluh o 5,5 procenta HDP ročně! Přičemž ještě ke všemu lze v mnoha případech pochybovat o racionalitě těch financovaných projektů.
Růst vládního dluhu je podobně drastický, jakkoliv určitě nepředstavuje takový problém jako dluh provincií. Za posledních deset let se v poměru k HDP téměř zdvojnásobil a ze zhruba 40 procent vyskočil (přes 57,2 procenta v roce 2019) na téměř osmdesát procent (bude dosaženo letos). To samozřejmě samo o sobě není žádné číslo, které by se vymykalo poměrům, jenže je třeba se vrátit k oné dynamice. Když vládní dluh roste v poměru k HDP o čtyři procenta ročně, provinciální dluh o dalších 5,5 procenta ročně a zároveň je průměrný růst HDP v daném období šest procent, tak co to říká o kvalitě onoho růstu? Kritik by řekl: Ale tady srovnáváte reálný růst HDP s indexy založenými na nominálních hodnotách! To není fér! Je. I proto, že Čína má několik let velmi nízkou inflaci a nyní dokonce vinou drasticky nízké domácí poptávky deflaci.
Není divu, že v takovém soustavném přehřívání ekonomiky (jak vidíme, ty poměry nejsou nové) se prohlubují její nerovnováhy. Nemovitostní trh zažívá vleklou krizi, která už stála centrální vládu obrovské prostředky vynaložené na sanaci odvětví. Jenže když řekneme nemovitostní trh, má to v čínských rozměrech poněkud jiný objem než českých. Mluvíme o neuvěřitelných třiceti procentech HDP. Na chvíli se podívejme zpět k provinciím. Klíčovým zdrojem pro splácení jejich dluhopisů je (což je dáno i zákonem) prodej půdy. Když ale developeři nestaví, prodej se zadrhává a provincie nejsou schopny krýt své maturující dluhopisy.
Vedle toho centrální moc pokračuje v utahování regulatorních předpisů v řadě podnikatelských oblastí, přibývá poměrně dynamicky různých omezení včetně tak na první pohled překvapivých oblastí, jako je poskytování doučování za úplatu (což je v Číně zaměřené na znalosti a úspěch mimořádně velké odvětví, tedy přesněji to bylo mimořádně velké odvětví). Přes veškerou snahu o snížení příjmových nerovností mezi regiony a sociálními skupinami se tyto spíše prohlubují a nabývají až patologických rozměrů. K těmto systémovým problémům se přidávají i klasické tržní potíže, jako je aktuálně velmi nízká domácí poptávka a chřadnoucí export zaviněný nízkou poptávkou ve vyspělých zemích (i když samozřejmě zase to chřadnoucí je v čínských rozměrech třeba brát s nadsázkou). To vede k dalším velkým problémům s dluhem, tentokrát s dluhem korporátním.
Nemám ráda, když někdo chodí po sdělovacích prostředcích s křišťálovou koulí a neustále věští krizi, aby pak mohl volat „Já jsem to říkal!!!“ Ale popravdě, bez nějaké touhy po senzaci, Čína je skutečně na hraně dekády, která nebude jednoduchá a která přinese více problémů než úspěchů.
V co musíme doufat všichni, to je, že se čínské vedení nerozhodne potíže něčím přehlušit a nezačne exportovat svoje domácí problémy. Že nepůjde cestou vyvolání nějaké vnější konfrontace. Protože už jen čínské ekonomické pokašlávání bude problém pro celý svět. Kdyby mělo přerůst v geopolitickou krizi, bylo by to mimořádně nešťastné.
