Neřiditelná vzducholoď Česko

Lze v České republice racionálně vládnout? Že to je absurdní otázka? Není. Pokud zde máme jednu čtvrtinu (přesněji 24 procent) lidí, kteří v naší státní finanční situaci odmítají jakékoliv zvýšení daní či úspory výdajů…

…pak lze zcela vážně pochybovat o tom, zda je naše země vůbec nějak „řiditelná“. Jestli to s ní není stejné, jako se stíhací vzducholodí Karel z cimrmanovské hry Hospoda na mýtince. O ní autoři píší: „Vzduchoplavci startovali ze Stuttgartu a měli namířeno do Bruselu. Avšak vlivem silného protivětru nechali brzy Stuttgart daleko před sebou a po sedmihodinovém letu na Brusel přistáli nedaleko Varšavy.“

Vskutku se nelze zbavit podezření, zda silný politický protivítr nepovede s našimi veřejnými financemi k něčemu podobnému.

Vezměme to takto.

Pochopitelně nelze nikomu brát názor na jednotlivé kroky nebo možnosti, jak zlepšit stav vládních financí. Někdo může odmítat, aby se sahalo na daň z přidané hodnoty. Jiný je rozčílený z vyšších odvodů OSVČ. Další nechce ani slyšet o růstu daně z nemovitostí. Pak zde určitě máme mnohé, co odmítají zpomalení valorizací penzí. Jistě ani zvýšení spotřební daně z alkoholu a cigaret nebude mít málo odpůrců. A i když je to nepochopitelné, tak také rušení národních dotací producentům nebo propouštění úředníků může mít své zaryté nepřátele. Ale aby 24 procent obyvatel odmítalo toto všechno jednotně a zcela?

To skutečně ukazuje systémový společenský problém.

Kdo měl někdy děti, ten zná onu rozčilující (jakkoliv u dětí svým způsobem úžasnou) náladu, kdy si ratolest zároveň odmítá obléct kalhoty, ale v tu stejnou chvíli chce být venku na pískovišti. A kvůli obojímu brečí na plný výkon.

Ona čtvrtina dotázaných pravděpodobně ještě nevyrostla z tohoto věku. Zaslepená urputnost však může sice být jímavá u dětí, u dospělých se s tím lze těžko smířit. Jistě. Demokratický systém zaručuje všem právo na vlastní názor. Dokonce i na naprosto nesvéprávný názor. S tím je nutné se smířit, to jsou náklady demokracie. Je ale otázka, zda demokracie může unést situaci, kdy tyto náklady produkuje nikoliv nějaká přirozená relativně marginální třeba pětiprocentní menšina, ale kdy jsou dílem 24 procent.

Otázkou prostě je, a velmi nerada ji kladu, zda vlastně již nyní není rozhodnuto o tom, že tato země si musí vyjíst svoji misku špatnosti až do dna a projít očistnou kůrou skutečného bankrotu, zda to není jediný způsob výuky finanční gramotnosti. Protože pokud čtvrtina říká absolutní ne i jakémukoliv náznaku reformy, pak by musely být zbylé tři čtvrtiny velmi názorově podobné, aby byly schopny prosadit řešení. Což, jak velmi dobře víme a ostatně jak vidíme z grafu veřejného mínění v dané věci, skutečně nejsou.

To je učebnicový příklad situace, kdy v politice dochází k diktátu menšiny. K tomu dochází tehdy, kdy většina je roztříštěná natolik, že bez menšiny není možné sestavit vládu. V tom případě se ale skutečná rozhodnutí řídí menšinou.

Což v našem případě znamená, že je tady opravdu obrovské riziko, že po nějakém tom letu směrem k ozdravění financí se probereme v situaci státního bankrotu.