Veřejnost to vždycky spolehlivě rozruší, když se někde ve sdělovacích prostředcích objeví věta, že z republiky odešly do zahraničí stovky miliard korun. Obvykle s douškou „mateřským firmám“ a ze „zisků podniků“.
A také se sumou, která je v posledních letech opravdu impozantní: Třeba přes 300 miliard korun, což platí pro roky 2023 a 2022.
Vlastně není nic divného, že odliv 300 miliard připadá čtenářům jako nějaká ekonomická škoda, jako cosi, co snižuje životní úroveň v zemi. Už jen proto, že obvykle nebývají tyto texty opatřeny nějakým zasazením informace do kontextu.
Ve skutečnosti na přesunech zdaněných zisků mezi státy není vůbec nic špatného. Svobodné podnikání je, kromě jiného, založeno i na svobodném nakládání s jeho benefity. Tedy se ziskem. Oněch dejme tomu 300 miliard korun, které v tuzemsku registrované a podnikající firmy vyplatily zahraničním vlastníkům, je jejich podíl na čistém, tedy zdaněném zisku. Jinak řečeno jsou to dividendy. Rozčilovat se nad tím, že si německý vlastník převede dividendu do Německa nebo americký do Spojených států (a tam ji využije po libosti) je nepochopením trhu a kapitalismu. Jistě, oboje má svoje drobnější mouchy, ale možnost mít prospěch ze zisku vlastního majetku k nim skutečně nepatří.
Jednoduchý příklad. Představme si člověka, který bydlí a pracuje na Moravě, ale chalupu má na Slovensku. Nebo naopak. Jak by se tvářil na kritiku, že peníze vydělané v jedné zemi utratí i v jiné? Že by ho někdo kritizoval, když kromě investic do svého bytu investuje i do chalupy v cizině. Absurdní? Komu je co do toho? Jistě. Přesto přesně tohle máme sklon dělat u vlastníků podniků.
Další zajímavá věc: Každý stát má samozřejmě zájem na tom, aby bylo co největší množství zisku reinvestováno zpět do podnikání. Na současných investicích stojí příští růst, růst vede ke zvýšení životní úrovně, a ten ke stabilitě. V našich podmínkách je reinvestována asi třetina zisku společností vlastněných zahraničními majiteli. Čili třetina z celkových vydělaných peněz míří místo do ciziny zpět do podnikání. To není tak úplně špatné číslo.
Jistě by mohlo být vyšší, ale zase nikoliv nekonečně. Vezměme si to na dalším (a ano, zjednodušeném a trochu absurdním) příkladu. Představme si majitele domu, který ho výhodně pronajímá a má z toho nemalé zisky. Chceme o něm, aby místo toho, že část z nich použije pro svoji spotřebu, přistavoval stále další a další patra a celkově tu nemovitost rozšiřoval? Těžko. Tak proč bychom to měli chtít od vlastníků podniků?
Jiří Pour z UniCredit Bank na základě statistik ČNB spočítal, že čeští vlastníci si ze zahraničí loni stáhli dividendy přes šedesát miliard korun. Faktem je, že na další rozvoj svého podnikání nechali v zahraničí větší podíl z celkových zisků než třetinu. Bylo to přes polovinu. Ale diskuse o tom, jak zařídit, aby to u nás bylo podobné a zahraniční vlastníci zvýšili míru reinvestic, je jiná věc. To není o regulaci nebo omezení svobody nakládání se ziskem, ale o podmínkách a výhodnosti reinvestování zisku. Což je relevantní a důležité téma.
Nicméně považuji za nešťastné, když veřejně činné osoby, například politici, nechávají bez většího povšimnutí diskuse o tom, jak je odliv dividend pro zemi škodlivý. Chápu, že na obranu svobodného podnikání nevystupují zástupci KSČM a ani nacionálně laděných formací. Tyto strany mají svoje programy, kde celkem otevřeně říkají, že jejich cílem je buď netržní plánovaný systém nebo trh založený na národnostních preferencích s omezením volného pohybu kapitálu. Bylo by absurdní od těchto stran a hnutí chtít, aby tržní systém vysvětlovaly, když ho chtějí destruovat. Ale všichni ostatní by měli volání po omezení nakládání se ziskem odsoudit a odmítnout.
Neboť regulace v této oblasti by byla smrtící, a i kdyby přinesla drobné okamžité úspěchy, ve skutečnosti by přišla celou ekonomiku velmi draho. Negativní dopady na budoucí efektivitu, investice, rozvoj a růst by mnoho a mnohonásobně převýšily jakékoliv myslitelné krátkodobé zisky.
Jiná věc, a tady se veřejnost podivuje právem, jsou tak zvané převodní ceny. To je skutečný problém a tady by se občané opravdu měli vedení země znovu a znovu ptát, jak pokračuje boj finančních úřadů s těmito v podstatě daňovými podvody. Oč jde? Typicky česká společnost patřící do většího konglomerátu odprodá za malé peníze třeba ochranné známky nebo jiné nehmotné aktivum své mateřské společnosti. A pak si je od ní za velké peníze pronajímá. Tím v ČR zvýší náklady a uměle sníží zisk. Zaplatí tedy méně na daních.
Neříkám, že je snadné podobné praktiky reálně zastavovat a doměřovat daně. A už vůbec nechci naznačovat, že by mělo jít i jen vzdáleně o sumy podobné odlivu dividend. Jsme o dva řády níže. Ale i ty jednotlivé miliardy určitě stojí za maximální úsilí. Už jen proto, že s růstem odhalených případů budou také růst obavy firem z přistižení. Zvláště, kdyby (konečně) stát v této oblasti také přitvrdil v komunikaci a v postizích takového jednání nad rámec pouhého doměření daně. Beru nedávno vydanou informaci finančních úřadů o boji s praxí převodních cen za alespoň náznak, že by propříště nemusela veřejnost dostávat jen povšechné informace, ale že by viníci pokusů o daňové úniky byli zveřejňováni. Reputační problém by byl z hlediska prevence velká změna.
Zajímavé je, že zatímco o problematice opravdu neférových a někdy i podvodných převodních cen se mluví a píše spíše málo nebo prakticky vůbec, vždyť poslední informace finančních úřadů se na webech sotva objevila a obratem zapadla do zapomnění rychlostí meteoritu. výplaty dividend, což jsou ve svobodné společnosti legální a zcela oprávněné kroky, plní nárazově přední strany novin i hlavní vysílací časy televizí a vzbuzují vášně i tlaky po regulaci. Podvody veřejnost nijak moc nevzrušují, ale legální převody stovek miliard jsou brány skoro jako skandál.
Žijeme opravdu v trochu divném světě. Jenom si za řadu absurdit, oproti obecnému přesvědčení, můžeme především sami. Třeba podivem nad normálními věcmi a přehlížením těch nenormálních.
