Finanční gramotnosti není nikdy dost

Na začátku týdne jsem si se zájmem přečetla informaci, že se Česká republika letos poprvé zapojí do mezinárodní iniciativy Global Money Week, tj. iniciativa podporující finanční gramotnost mladých lidí. 

Jsem toho názoru, že co se člověk v mládí naučí, v dalších letech života, jako když najde, a proto mne tato zpráva potěšila. Stejně tak, jako před deseti lety mne překvapil neuvěřitelný zájem ze strany studentů o přednášky tehdy nováčka na katedře podnikové ekonomiky  -  Petra Zámečníka - na téma finanční gramotnosti a rodinných financí. 

Nezbytnost výuky finanční gramotnosti s sebou logicky nese otázku, nežijeme náhodou spíše v čase finanční negramotnosti? Obávám se, že odpověď zní spíše ano. Proto nelze nesouhlasit s textem renomovaného odborníka na rodinné finance, docenta Luboše Smrčky, podle kterého „stav zadlužení českých rodin dosahuje výše, s jakou nemá česká společnost doposud žádné zkušenosti.“  V této souvislosti vítám společenskou poptávku po zřizování poraden při finanční tísni a dalších vzdělávacích center. Na druhou stranu se obávám, že realita dnešních dní je taková, že pro většinu legislativních zásahů v této oblasti platí jeden ze stěžejních zákonů geniálního vědce Isaaca Newtona – zákon akce a reakce. Newton byl mimochodem poslanec anglického parlamentu, který se postavil králi.  V tomto případě reakce přichází v době, kdy je dluhový džin vypuštěn z láhve. A nemá cenu si namlouvat, že proces návratu džina na dno láhve a následné zašpuntování nebude nikterak snadné.

Předem souhlasím se všemi námitkami ve smyslu, že finanční gramotnost by měla být samozřejmostí. Vždyť žijeme v zemi, ve které kdysi hospodyňka pro pírko přes plot skočila. Takže místo pouček a lekcí stačí používat, tak, jako je tomu ostatně v řadě dalších lidských činností, selský rozum. Již podruhé v tomto textu se ovšem obávám, že i v tomto případě jsou na první pohled jednoduchá řešení velmi složitá. Díky trvalému růstu žijeme v době konzumu zaslíbených. Víra, mnohdy oprávněná, ve vlastní schopnosti, podpořená každodenní mediálně-politickou masáží, nás vede k opomíjení životní praxí tak často ověřeného pravidla o tom, že kdo si počká, ten se dočká. Z našeho jednání se vytrácí sebekázeň, schopnost odolat „konkurenci“ svého okolí v podobě nových aut, domů, dovolených. Potomkům se pak velmi těžko vysvětluje, že to, co je pořízeno na základě leasingu, hypotéky (byť v případě budování domova vzhledem k doposud lákavým úrokům tento dlouhodobý finanční závazek rovnající se ovšem rozumné investici doporučuji) či spotřebitelského úvěru, vlastně nebude nějakých pět, deset, možná i dvacet let naše. Byly vydány studie o tom, že euforie z nabytí nového hmotného či nehmotného statku bývá tak velká, že na jistý čas přebije otázky spojené s možností lapení do dluhové pasti. A bohužel zatím v případě osob neexistuje, na rozdíl od bank, povinnost zátěžových testů, jejichž výsledky by mohly ukázat, do jaké míry, a zdali vůbec, je schopen konkrétní jedinec svým finančním závazkům v budoucnosti  dostát.

Filosof Voltaire kdysi pravil:  „Jedna věcí, jež se v posledních staletích namáhal lidský duch nalézti je tajemství, jak dlužit více, než máme, a žít si přitom, jako bychom byli bez dluhů“. Jak ukazuje dnešní realita, platí slova francouzského filozofa i po takřka 250 letech. Proto finanční gramotnosti není nikdy dost!