Vyjednávání o hnusném dni

Ráno jsem se probudila a měla jsem dojem, že ten spánek byl vlastně úplně na nic. Cítila jsem se nevyspalá, obratle se z vlastní vůle zkroutily do nějakého ne úplně standardního úhlu, podívala jsem se ven a těžké, depresivní mraky mi zrovna na náladě nepřidaly. Pršelo a bylo hnusně.

Vylezla jsem tedy do kuchyně. Došlo kafe. Dala jsem si tedy starý zelený čaj, který jsem nechala louhovat moc dlouho, takže chutnal podobně jako výluh ze starých ponožek.

Bylo hnusně.

Otevřela jsem mail a tam zjistila, že moje na pondělí plánovaná pracovní schůzka se musí přesunout na pozdější odpoledne, kdy se mi to hodí jen se sebezapřením. Upíjela jsem z hrnku výluhu ze starých ponožek a pročítala jsem, jakými podstatnými jmény a adjektivy mě to kritici v diskusi pod jedním blogovým článkem nazvali.

Bylo pořád hnusně.

Když člověk vyjednává, obvykle své požadavky nadsadí. Chci-li získat od sponzora 20 tisíc, řeknu si nejprve o 40 tisíc. Chci-li v nějakém resortu škrtnout aspoň 4 miliardy, nejdřív pohrozím škrtem devíti.

Takže chci světový mír. Chci, aby všichni lidé na světě dokázali kriticky přemýšlet a byli tolerantní. Chci, aby už nikdy nikde nebyly žádné živelné katastrofy...

Když se zadaří, možná přestane pršet...