Tsunami na moři i v kuchyni

Ráno bylo lehce studené, obloha zatažená, vzala jsem si mikinu a vyrazila jako každou sobotu na jógu. Sluníčko se pomalu tlačilo mezi mraky a s každou odcvičenou pozicí bylo čím dál tím větší teplo. Sasha, naše cvičitelka nám dala tentokrát pěkně do těla, svaly mě brněly i při následné meditaci, což je známka toho, že bylo odcvičeno dobře, a to dvakrát tak hřeje. Ležíme na podložkách, hlavou k vodě a pousloucháme mořské šplouchání, tělo při tom vstřebává všechnu vynaloženou energii a teplo se rozlévá všemi směry. Tentokrát nebylo dravé jenom cvičení, ale i moře samotné.

Docvičili jsme, šla jsem se rychle převléknout do plavek a pospíchala se smočit. Moře bylo divoké, jako by se s někým pralo, vlny skoro desetimetrové, narážely na okraj bazénu a šplhaly se k nebi, měla jsem vážně respekt. Jako kdyby byly dole na dně  milióny rychlovarných konvic a někdo je zapnul najednou, na hladině se voda vařila až přecházela v bílou smetanu. "Zavřeli bazén, sakra, to žádné plavání nebude", povzdechla jsem si! Naštěstí byl přístupný ještě dětský bazén, ten je od samotného moře přece jen dál, "půjdu se tam alespoň osvěžit", rozhodla jsem se. Voda byla báječná a mořské proudy byly i tak cítit. Zasloužené osvěžení se dostavilo, jakmile jsem do vody skočila, moc dlouho jsem se nerozmýšlela, protože to vypadalo, že nakonec uzavřou i ten. Plavání jsem si odbyla celkem rychle, a poté jsem si ještě užívala podmořský boj a konsternovaně pozorovala tu obrovskou sílu vody. Příroda je jediná, která na člověka platí, před kterou se sklání a nad kterou nikdy nezvítězí.

Po tak zajímavě sportovně-přírodním dopoledni jsem se vrhla na přípravu oběda, úklid a další domací nezbytnosti, neboť nás potom čekal festival jídla a pití, tzv. Taste of Sydney. Lístky jsme si zařídili na večerní "představení" a už před šestou jsme byli na místě, celá ta sláva se konala v Centennial parklandu. Ze začátku mi to připadalo takové "suché", pár stánků, které jsme během chvíle oběhli a jídlo, které mi nijak neimponovalo. Přeci jen jsme chtěli něco ochutnat, museli jsme, koupili jsme si totiž na to žetony, kterými se tam, jako jedinými, dalo zaplatit, a tak jsme jako první zkusili čuníka. Opékali tam jednoho před stánkem, naservírovali nám ho s coleslaw salátem a opečenou cibulí, jak jsem se na to netvářila, tak jsem si moc pochutnala, zapili jsme to pivem a pokračovali dál. V dalším stánku jsme narazili na míchané drinky, nešlo o to si ho koupit, ale o to si ho udělat, koupili jsme si instruktážní půlhodinovku, ta než začala, pokračovali jsme v kulinářském objevování. Mořské plody, které nás lákaly byly totálně obsazeny hladovými Ozíky (Australani), koupili jsme si vínečko a šli si poslechnout živou muziku do nedalekého stanu. Tam už jsem cítila sílu vína, předchozího piva a zřejmě i nízkého tlaku, na nějž mám slabost, najednou se mi zamotala hlava tak, že jsem měla pocit, že mi to šapitó spadne na hlavu. Můj tenista rychle zareagoval a z padající židle mě chytil, "musím na vzduch a musím se najíst", prohlásila jsem a vyběhla ven. Pohled na hodinky signalizoval začátek drinkového kurzu a já jsem si s prázdným žaludkem uměla představit, co to může způsobit. Vypila jsem hodně vody a vyrazila, byla to legrace, učil nás mladý Francouz a pojal to hodně volně, umíchali jsme si jeden Cosmopolitan a s drinkem v ruce si šli konečně koupit jídlo. Došla řada na krevety, na lososa a nakonec jsme to spečetili malým párečkem s pikantní omáčkou, žaludek byl zaplněn, káva zvedla nízký tlak a já si mohla vypít svůj vlastní výtvor!

Setmělo se, začalo hrát víc živé hudby a mě se tam začalo líbit. Lidé si posedávali různě po zemi, ochutnávali dobroty, popíjeli a dobře se bavili. Snědli jsme nějaké jednohubky až jsme narazili na poslední stánek, který předčil naše očekávání, největší a příjemné překvapení bylo to, že to bylo úplně zadarmo (v Austrálii!) a chutnalo to báječně (v Austrálii!). Menu se skládalo z pěti částí, první byli chilli krevety, potom jehněčí burger, mango panna cotta, nakonec koblížky s vanilkovou náplní a samozřejmě drink s koktejlovou třešničkou. Bylo to báječné, opravdu blaho pro mlsný jazýček, pro můj jazýček. "Už musíme jít, za chvíli to tady končí, bude půl desáté", opakoval mi tenista, když jsem ho, zdálo se mu, nevnímala. "Já vím, ale mě se ještě nechce", odpověděla jsem a přemluvila ho, ať si ještě chvíli užijeme živou muziku. Večer jsme zakončili švédským ciderem, a tak můžu říct, že jsem si užila labužnické atmosféry do úplné sytosti. Tlak se srovnal, hlava už se nemotala, po skleničce vína a malém pivu asi těžko, pravděpodobně mě očarovalo to ranní mořské běsnění, na které měl určitě vliv úplněk z předchozí noci. Byl to báječný den plný "tsunamických vln" od brzkého rána do pozdních hodin večerních.