Výlet do pravěku

"Pojedeme někam na výlet, poslední volný víkend letních prázdnin, to přece musíme využít", oznámil mi tenista jednou při odpolední kávě. "Hmm", řekla jsem a v duchu si představovala, jak mě zase přemlouvá jet pod stan, při mém štěstí nám celý víkend proprší, všechno bude vlhké, smradlavé a do toho ještě bude všude capkat naše malá holčička. "No tak jo!", vyhrkla jsem překvapeně, "kam navrhuješ jet?" Zeptala jsem se skromně a v duchu doufala, že na stanování tentokrát nedojde. "Pojedeme na jeskyně" odvětil, "vrátíme se o pár tisíc let zpátky a pokocháme se dílem australské přírody". No sláva! Ulevilo se mi a v klidu dopila kávu.

V podstatě nic proti stanování nemám, jen mě jednoduše představa nekomfortu příliš nepřitahuje. Austrálie je země zapálených trempů stanuje se na Vánoce, Velikonoce, o prázdniny, každý prodloužený víkend,... no prostě kdykoliv je příležitost. Jezdí se v tlupách, několik rodin najednou, místa se rezervují včas, na Vánoce dokonce rok dopředu. Kromě stanu se k povinnému rodinnému vybavení řadí ještě gazebo, rozkládací židličky, vařič, polní kuchyně, spací potřeby a další stovky důležitých drobností na přežití v divočině. Přípravy na takový tradiční zážitek jsou opravdu vysilující a klasika je, že se vždy něco zapomene. Naše rodina totiž není úplně kempařsky zdatná, my si to užíváme po svém, ovšem zabalit se je pro mě trochu bojovka. Kromě těch všech stovek důležitých věcí a proviantu je nezbytné nachystat vše pro rok a půl staré dítě. Kufr v autě je nedostatečný, co se nevleze do zavazadlového prostoru se spolehlivě natlačí všude možně dovnitř.

Tentokrát jsme výlet za krápníky pojali více sportovně a spaní jsme si dopřáli v chatičce. Pár opuštěných chatek uprostřed lesa mi nedával zrovna pocit bezpečí, ale z tenistových slov: "tady se ti nemůže nic stát", jsem se sice neuklidnila, ale alespoň jsem nepanikařila. Odpoledne jsme strávili na kolech, v panenské přírodě, kde našimi jedinými společníky byly krávy, koně a hejna bílých papoušků, což si nejvíce užila naše dcerka. Po takovém sportovním výkonu jsme si zcela jistě zasloužili večeři, kterou jsme si ugrilovali na ohništi hned vedle našeho příbytku. Všechno bylo starodávné, neudržované, ale funkční. Ryba i maso se nám upekly dorůžova a my si užívali tu romantickou chvilku v srdci přírody bez civilizace a bez signálu. Na čerstvém vzduchu a po aktivním odpoledni usnula holčička jako andílek, z domova jsem zvyklá ji po usnutí alespoň jednou zkontrolovat, popřípadě přikrýt, vyndat vypadlého dudlíka a tak. Poté, co jsem vyřkla: "jdi se na ni podívat", mi trochu zatrnulo, neboť jak zmizely ve dveřích tenistovy paty, jsem se najednou ocitla uprostřed ničeho, sama jen se zvířecími zvuky, obklopena tmou a svým strachem. Upřela jsem pohled do ohně a vybavila si dětského bobříka odvahy. Nesnášela jsem to, bála jsem se, ale s hrdostí jsem to vždy absolvovala, i když to ve mně vyvolávalo pocity hrůzy, neklidu a bezmoci. Klaply dveře, "spí jak dřevo!" Zaznělo temnou tmou z tenistových úst. 

Ráno bylo veselejší, po vydatné snídani jsme se celí natěšení rozjeli směr k jeskyním. Byl nádherný horký den, ideální pro to se zchladit v hlubinách přírody. Vybrali jsme tu méně náročnou trasu s ohledem na našeho nejmladšího člena výpravy a udělali jsme dobře. Po půl hodině přisel na výletníka hlad a ještě větší únava, z výkladu jsem toho moc neměla, ale kochala jsem se báječně. Byl to příjemný víkend plný rozmanitých zážitků, bonusem nám byl mávající ptakopysk v nedaleké přehradě. Víc takových výletů!

Pro zájemce info o Jenolan Caves: http://www.jenolancaves.org.au