Snídaně se slavným sousedem

Ráno se mi zase nechtělo z pelechu, ale to se mi poslední dobou nechce nikdy = lenoch hadr, fakt, a to si o sobě myslím, že jsem ranní ptáče. Někdy si připadám jako Bob a Bobek, králíci z klobouku, v mém případě tedy ten Bobek. Můj tenista se mi poslední dobou začíná pěkně smát, měla bych už s tím něco konečně udělat! Sluníčko tady vychází opravdu brzo, takže o co den dřív začne, o to dříve zase skončí, a tady se žije od brzkého rána, v sedm je všude plno surfařů, plavců, běhavců a jiných tomu podobných nadšenců. Ovšem tentokrát se mi to lenošení vyloženě vyplatilo, neboť jsem se potkala s gladiátorem Russellem Crowem a jak jsem náhodou později zjistila, tak jsme sousedi, bydlí ve stejné čtvrti jako já, tedy v růžové zátoce (Rose Bay).

Snídaně na pláži je něco tak sexy, že jsem si to uměla jako náctiletá představit jen ve svých snech. Každodenní možnost tohoto vzrušujícího zážitku mi zatím za půl roku, co jsem v Austrálii, nezevšedněla, ba naopak, pořád je to něco, co si umím náležitě užít. Nejintenzivněji v mimopracovní den, v sobotu, kdy s ranním sluncem cvičím yógu za zvuku šplouchajícího moře, kam se hned po cvičení skočím osvěžit a s pocitem naprosté čistoty a uspokojením, že jsem udělala něco pro sebe si dám snídani, ranní kávu a hledím přes ostré slunce na dalekou vodu. Dokázala bych takhle sedět hodiny a hodiny, je to děsně fascinující a uklidňující zároveň.

Ten "osudný" den (upozorňuji, že to byl v tomto případě pracovní den) jsem si ráno řekla, že by nebylo od věci koupit nějaké dezertíčky kolegyním do práce, abychom se na závěr pracovního týdne pěkně spolu rozloučily a popřály si pěkného víkendu a také jsem měla trochu výčitky, že jdu zase pozdě:) Vešla jsem suverénně do Coffee shopu, poručila si od každého druhu vzorek a nechala si to zabalit, u placení jsem si ho všimla. Seděl venku u stolku a snídal, vypadal úplně obyčejně, nenápadně, v modré mikině, na tvářích lehké strniště, usmíval se, .. no prostě sympaťák. Poznala jsem ho okamžitě, vypadá totiž ve skutečnosti tak, jak ho známe skrz filmovou kameru. Než jsem stačila zaplatit, kývl na mě a ukázal prstem na prázdnou židli před sebou. Znejistěla jsem, otočila se, ale za mnou nikdo nestál, ani vedle mě, natož přede mnou. Udělala jsem nepatrný krok dopředu a s jeho ještě větším úsměvem jsem pochopila, že to opravdu kýval na mě! Srdce se mi rozbušelo, musela jsem být červená ve tváři, protože jsem cítíla horkost po celém těle. S každým dalším krokem mi nejenom tuhly nohy, tep se zrychloval, nervozita stoupala, ale také se mi potily ruce, čůrky jsem cítila na zádech a myšlenky lítaly v hlavě jako zběsilé. Co mu asi tak řeknu, pomyslela jsem si, já ho znám, ale on mě..? Došla jsem k jeho stolu, nesměle se usmála a řekla: "Hi, I'm Kate", zvedl se ze židle, podal mi ruku, přejel si strniště a zhluboka zachraptěl: Hi, I'm Russ, nice to meet you. Take a seat." Sedla jsem si, stále ještě jak omráčená, začali jsme si povídat, nechala jsem si přinést latté a ukusovala dezertíky, které jsem předtím koupila. Začala jsem povídat, povídat a povídat, opřel se do židle, loktem si držel bradu a šibalsky se usmíval. Tréma úplně odešla, nejistota byla také pryč a na holky z práce jsem si už vůbec nevzpomněla, ba naopak, byla jsem jak v jiném světě, jako ve snu, v krasném dlouhém snu, ze kterého jsem se neplánovala a nechtěla probudit... Jo, jenže z toho omylu mě velmi rychle vyvedl prodavač, který mi dával ty zákusky a snažil se mi vrátit drobné, asi už musel mluvit notně nahlas, protože co mi potřetí řekl: "tady máte zpátky, slečno" a já nereagovala, jsem cítila oči celé kavárny na mých bedrech. Byla to chvilka, minutka možná dvě, myslím, že Russ si toho vůbec nevšiml, ještěže seděl venku, snídal s nějakým chlapíkem, evidentně mu chutnalo, usmíval se a bylo vidět, že si užívá tu svoji domovskou anonymitu, že se nemusí uměle usmívat do objektivů, nastavovat se jak balerína a odpovídat donekonečna na ty samé novinářsky dotěrné otázky.

Bylo krásně ten den, jasno, blankytná obloha, škoda nejít na pláž, ale co se dalo dělat, byl pracovní den. Sebrala jsem si ten svůj pytlík s dezerty a mazala do práce. Ještěže byl pátek, kdy máme pro klienty zavřeno a já jsem mohla omluvit svoje malé ranní rozptýlení. Nejsem žádný lovec podpisů ani fotografií, umím si vytvořit svoje vlastní imaginární setkání a těší mě, že jsem byla alespoň takto ve společnosti někoho, kdo je veřejně znám a kdo je mi osobně sympatický. A kdyby na mě opravdu kývl, tak věřte, že to kafe si s ním ráda vypiju, jako gladiátor na mě udělal dojem svojí čestností, takové pozvání chodí jednou za život, a to se prostě neodmítá! Teď jsem ale nabídku na kafe dala já, kolegyně na mé pozvání shodně kývly a po dezertíkách se jenom zaprášilo, zřejmě dobrý podnik:)