Zelená zelené revoluci?

Zamyšlení nad geneticky modifikovanými plodinami aneb dnes asi nepotěším ekologisty, enviromentalisty, příznivce Greenpeace či skalní zastánce zdravé bio výživy

Modifikovaná kukuřice od firmy PioneerAntonín Karoch Od začátků dějin lidstva se prokázala jedna věc. Člověk má tendenci si přizpůsobovat okolí k obrazu svému. Zkrášluje ho, zlepšuje ho a v rámci možností a schopností i ničí. To platí několikanásobně o jeho činnosti v oblasti zemědělství. Pomineme-li žáření lesů a jejich proměnu v ornou půdu, nejzajímavěší na pravěkém zemědělství byla snaha člověka získat, ať už plánovitě či náhodným výběrem, takovou rostlinu, která by dávala více potravy než ta volně rostoucí. Ideálně se to povedlo v letech dávno před Kristem v Jižní Americe, kde dokázali předkové dnešních indiánů vyšlechtit kukuřici takovým způsobem, že dodnes se odborníci přou, která z travin jim posloužila jako základ. Původní Američané dosáhli šlechtěním toho, že se dnes tato plodina bez přispění člověka sama nedokáže šířit. Povedlo se jim nejen pozměnit jednotlivé alely, ale dokonce i genetický kód. Co se lidstvu podařilo vyšlechtit z pšenice dvojzrnky, divoké rýže, plané brukve, divokých pláňat apod. vidíme dnes na každém kroku. Nezůstalo jen při klasickém šlechtění. Nová doba si vyžádala i nové přístupy. Křížení, bastardizace, produkce osiv F1 či F2, nebo získávání nových mutací pomocí ozařování, to vše stálo na začátku takzvané zelené revoluce, která začala v minulém století a nyní nabývá na obrátkách. Poslední slovo v tomto oboru mají ony ekologisty a enviromentalisty nenáviděné geneticky upravené organismy tedy GMO.

Trocha historie úvodem

Prvopočátek GMO se začal psát někdy před 20 lety ve Spojených státech, když vědci zjistili, jak vyjmout a naopak za pomoci enzymů opět vložit do DNA řetězce cizí gen.Zároveň také dokázali, že základní molekula, nesoucí genetickou informaci (DNA), nijak neohrožuje člověka na zdraví ani na životě. Dokonce nepředstavuje ani žádné riziko pro zvířata. Prostě savci jsou evolučně přizpůsobení ke konzumaci cizí DNA z nejrůznějších zdrojů, aniž by na tento fakt doplatili. Dokud technologie střihání a vkládání cizích genů do rostlin a živočichů neopustila laboratoře či pokusná políčka universit, nic zlého se nedělo. V osmdesátých letech však vznikla firma Monsanto, která se začala zabývat vývojem a produkcí GMO. V roce 1986 si nechala zaregistorvat první geneticky modifikovanou plodinu. Šlo o sóju, rezistentní k herbicidu Roundap (což je mimochodem přípravek na bázi fosforu, který se po dešti a působením slunce mění ve fosforečné hnojivo), pro pěstování v USA. Člověk by čekal, že tuto informaci přijmou ochránci přírody s nadšením, protože se tím výrazně snižil pojezd traktorů po polích, stejně jako exhalace a omezilo se zhutňování půdního podloží. Opak byl pravdou. Snad fakt, že se na vědeckých objevech a nově vyvinutých technologiích dají vydělat peníze, byl pro silně levicové zelené organizace tak odpudivý, že z geneticky modifikovaných organismů udělaly smrtícího strašáka budoucnosti.
Vývoj geneticky modifikované plodiny je poměrně složitá záležitost. Podobá se to k vývoji léku. Trvá 10 – 15 let od doby, kdy začnete hledat gen, který by dokázal dát rostlině nějakou předem danou vlastnost. Podobně to dělají farmaceuti, když z mnoha molekul zkouší, která je ta pravá a účinná, bezpečná a fungující. Při vývoji GMO se postupuje stejně. Existují různé geny, u kterých vývojáři zkoušejí, jakou vlastnost vlastně přenášejí. Pokud ji náhodou najdou a vloží do jiného organismu, probíhají bezpečnostní zkoušky, přesně podle daného protokolu. Každá nově vyšlechtěná plodina, ještě před tím, než ji přihlásíte k registraci, se ověřuje, zda je bezpečná pro životní prostředí, jak působí na cílové organismy, necílové organismy, zda gen působí pouze na škůdce nebo i na další hmyz, jestli není toxický nebo alergenní pro lidi, dobytek popřípadě polní zvěř. Schvalování je velmi ošidná a přísná záležitost. Svědčí o tom příklad z Brazílie, kde modifikovali sóju genem, získaným z paraořechů. Bohužel na ořechy jsou někteří lidé alergičtí. Zjistilo se, že existuje potencionální možnost, že by tato plodina mohla být také alergenní. Proto se tento gen okamžitě vyřadil ze seznamu genů, vhodných pro další použití.V roce 2006 se něco podobného stalo i v Austrálii, tentokrát při vývoji modifikovaného hrachu. Také zde se zjistilo, že by efekt mohl být alergenní. Výsledek – okamžité zastavení vývoje. „Občas nám kladou naši zelení oponenti sugestivní otázku, zda zkoumáme také toxicitu na lidech. Odpovídáme ano, ale ne tak, abychom tyto rostliny ve výzkumu přímo jedli. Na to máme sofistikovanější zkoušky. Ovšem osobně výrobky z GMO vyhledávám, protože mám jistotu, že se jedná o nejzdravější a nejprozkoumanější zemědělské produkty,“ říká ředitelka pro vnější vztahy firmy Monsanto, Miluše Kusendová.
Tento článek je především o geneticky modifikovaných organismech. Pokud se ovšem pohybujeme v této oblasti, těžko se jménu zmíněné firmy vyhneme, protože zhruba 95 procent veškerých zemědělsky využívaných GMO osiv pochází z produkce Monsanta nebo alespoň v sobě ukrývjí její patentově chráněné funkční geny. Krom této firmy se u nás ještě prosazuje v menším měřítku konkurenční firma Pioneer.“Monsanto zaměstnává asi 900 vědců, kteří pracují ve vývoji a výzkumu. Mezi zaměstnanci je i jeden nositel Nobelovy ceny, mnoho profesorů a špičkových pracovníků z celé zeměkoule,“vysvětluje Ing. Martin Singer, manažer pro registrace. „Abyste mohl vyvíjet geneticky upravované materiály, musíte mít lidi, kteří to umí. Ti jsou všude na světě velmi vzácní. Dále potřebujete obrovskou finanční rezervu, abyste mohli ufinancovat vývoj, kdy nevíte, zda jdete správným směren, či zda jste nenarazlili na slepou uličku. Pokud jste v tomto kroku uspěli, musíte ještě překlenout a zafinancovat období schvalování produktu. To bývá velice náročné a dlouho trvá. Proto se firmy často domluví a ten, kdo má zaregistorvaný funkční gen, prodává jeho licenci. Stejným způsobem přes postupje i naše firma. Například geny kukuřice MON 810, odolné proti zavíječi, od nás kupují i další osivářské firmy, které zvládli technologii transplantace genů. Ty pak tento funkční gen vkládají do svých odrůd kukuřice. Takže v konečné fázi osivo BT kukuřice neprodává, jak se často traduje, pouze Monsanto.

Proč se zemědělec rozhodne pěstovat GMO a co mu to přinese?

Zatím je v České republice povolena pouze jediný GMO produkt, a to BT kukuřice, odolná vůči škůdci, zavíječi kukuřičnému. Rostlina se brání proti němu produkcí proteinu Cry1Ab, který se přirozeně vyskytuje v půdní baktérii Bacillus thuringiensis (BT). Výsledkem je toxický účinek na housenky zavíječe, které hynou do 72 hodin. Pro jiné živočichy je BT protein neškodný. Osivo určitě není z nejlevnějších. Proto se hodí pouze pro toho farmáře, který pěstuje kukuřici v oblasti, kde zavíječ páchá ekonomické škody. Už při dvacetiprocentním napadení pole jmenovaným škůdcem se zemědělci vyplatí proti zavíječi nějakým způsobem zasáhnout. Může použít insekticidy, a to několikrát za sebou podle výskytu, využít alternativní bioochranu, velice náročnou na lidskou práci, nebo zasít GM osivo. V případě, že se rozhodne pro poslední variantu, tak mu to přinese dosud nepoznaný komfort. Nemusí například hlídat pole a odhadovat, kdy příjde nálet zavíječe, nemusí plýtvat naftou při výjezdech na pole, kupovat drahé chemikálie a stále se obávat, zda nezakročil pozdě, nebo zda si škůdce nevytvořil k jeho použitém postřiku rezistenci. Zavíječ má totiž v nejteplejších oblastech republiky až dvě generace ročně. Pěstování modifikované kukuřice má také přímý vliv na úrodu. Ze zkušeností je známo, že se úroda navyšuje přibližně o jednu tunu na ha. Navíc výrazně stoupá kvalita produktu. Zemělec, který pěstuje v zavíječem postižené oblasti BT kukuřici, nemusí mít obavy z obsahu mykotoxinů, protože kukuřici, poškozenou zavíječem, zároveň v broukem narušených rostlinných pletivech silně napadají plísně. Produkty plísní zase obsahují ony mykotoxiny. Na druhé straně v oblasti, kde se vyvíječ nevyskytuje, je pěstování drahé BT kukuřice nesmysl.
Jak se ovšem hodlají bránit farmáři novému škůdci, který se šíří Evropou, na to zatím na rozdíl od jmenované firmy, ekologisté recept nemají. Jedná se o bázlivce kukuřičného, jehož housenky ožírají kořeny kukuřice a tvoří v nich hálky. Kukuřice, zbavená opory, přestává růst a slehává. Chemická ochrana je velice obtížná a málo účinná. Zlé jazyky tvrdí, že se tento škůdce dostal do Evropy s potravinovou pomocí pro Kosovo a nyní ukazuje v jižních částech našeho kontinentu, co umí. Rozšířil se v jižní Evropě, v Rakousku a už byl zachycený i na Jižní Moravě.
Nejjednodušší metodou v boji proti bázlivci je genetická modifikace. V USA je GM kukuřice odolná proti tomuto škůdci běžná. U nás je zatím je tento produkt v registračním řízení a bude to trvat rok či dva, než se dostane na pole. Do relativně blízkého budoucna se prý mohou zemědělci těšit na takovou kukuřici, která bude spojovat všechny tři výhody – bude odolná proti Roundapu, zavíječi i bázlivci. Už totiž existuje technologie, která umožní vložit do kukuřice všechny tři geny současně.

Zavřené oči paní Evropy

Není větších bojovníků proti GMO, než jsou v Evropském parlamentu poslanci zelených, částečně socialisté a někteří křesťanští demokraté. Ti prví vidí v nešťastném, člověkem upraveném, rostlinstvu zásah zlého kapitálu, ne nepodobný jaderné energetice a ti druzí konkurenci schizmatu jediného tvůrce všehomíra. Bohužel ani jedni si neuvědomují, že už minimálně 12 let, tedy od roku 1996 závisí evropská živočišná výroba na dovozu geneticky modifikovaných luskovin a obilnin. To z toho prostého důvodu, že evropské zemědělství je schopné ze svých zdrojů pokrýt pouze 25 % bílkovinných součástí krmiv. Proto se 75 % dováží. Započteme-li další úbytek produkce jejím nesmyslným zpracováním na zelené paliva či bioetanol, bude výsledná situace ještě tristnější. V loňském roce se do Evropy importovalo 34 mil. t sóji a z toho min. 95 % té modifikované. Vůdčími produkčními oblastmi zmíněných komodit jsou Brazílie, Argentina a USA, tedy největší světoví producenti GMO produktů. Praxe v obchodu s obilninami a luskovinami je následující: Pokud to zákazník vysloveně nepožaduje, dodávka se nesegreguje. Skladují se společně GMO s NGMO produkty. Vše se pak označuje jako GMO. Těch čistých NGMO produktů je mizivá menšina. Potažmo řečeno, již dvanáct let jíme maso a pijeme mléko dobytka, krmeného geneticky upravenými produkty.
Také se u nás v Evropě pozvolna rozšiřují plochy oněch, našimi spoluobčany proklínaných rostlin. První hektary, oseté BT kukuřicí se objevily roku 1998. Zkusili to ve Španělsku. Dnes jí zde pěstují na 60 tis.ha, logicky tam, kde se vyskytuje zavíječ. (To je bohužel na 70 % obdělatelných ploch ve Španělsku.) V letošním roce Španělé oslavují 11 let pěstování BT kukuřice a mají s ní velmi milé zkušenosti. Dalším průlomovým státem je Francie.Tam předloni sklidili geneticky upravenou kukuřici z více než 500 ha. Poté, co si ověřili technologii pěstování, tak ji loni vyseli i na 25 tis. ha. Přes odmítavé stanovisko jejich presidenta, letos prý hodlají osázet kolem 40 tis. ha. Mezi další GMO producentské země patří Portugalsko, Slovensko, Německo a také Česká republika. U nás se BT kukuřice pěstuje již čtvrtým rokem, přibližně na rozloze 5000 ha, přičemž před čtyřmi lety se začínalo s 270 ha a loni 1300 ha. Mezi producenty GMO se loni dostalo i Polsko se svými pokusnými 300 ha. Je zajímavé sledovat, jak je dynamika pěstování GMO plodin v jednotlivých zemích stejná. Nejdříve se objeví relativně malá pokusná políčka, která se dalším rokem několikanásobně zvětšují. Potom už jsou tyto rostliny nedílnou součástí zemědělství onoho státu, ať už kolem zmíněných osevů skákají lidičky, převlečení za kukuřici a mávající prapory s černou smrtkou či nikoliv. V Brazílii mají dnes farmáři, kteří pěstovali GMO plodiny i v době, kdy nesměli, drobnou průpovídku:“Před povolením to byl zlatý důl. Teď už jen stříbrný. I tak to jde.“
Legislativa a ti druzí
Zemědělci, kteří začali s GMO osivem, prostě museli sami na sobě ozkoušet, zda technologie funguje, zda hybrid, který zaseli, klimaticky vyhovuje a, což mnozí považují za nejhorší, museli se naučit pracovat s poměrně přísnou legislativou. Farmář například musí na úřad nahlásit, že bude pěstovat GMO plodinu, udat výměru a přesné místo, musí se domluvit se sousedem, zajistit izolační vzdálenosti, a hlavně archivovat dokumenty. Také musí na pytlích uvádět, že se jedná o geneticky modifikovaný produkt. Proto je lepší nejdříve začít v malém a s přicházejícími zkušenostmi plochu zvětšovat. Česká republika je v tomto ohledu relativně pragmatická, ovšem nikoliv liberální. Ještě před vstupem do EU jsme měli ohledně GMO produktů plně harmonizovanou legislativu a pravidla koexistence dostatečně přísná a účinná v tom, aby zajistila všechny tři způsoby hospodaření vedle sebe - bio, klasiku, GMO. Na druhé straně u nás nikdo nestavěl neprůchodné legislativní bariéry těm, kteří hodlali vyzkoušet onu modifikovanou kukuřici.
Naše zákonodárství je však trnem v oku Greenpeace či Dětí země, kteří rádi děsí nevědomé takovými nesmysly, jako třeba fámou, že se gen z kukuřice přenese na místní plevel, který se tak stane rezistentní vůči herbicidům, pochcípají užiteční broučci nebo že se modifikovaná kukuřice spráší s tou bio. Myšlenka o u nás zkřížené kukuřici s divoce rostoucím plevelem je úsměvná. Nejbližší příbuzný druh trav roste v Mexiku a tam se to dodnes nestalo. Stejně tak, jako se v Africe dosud neobjevili kříženci člověka a šimpanze bonoba. To je prý pravděpodobnější, než vznik tzv. Superplevele z GMO kukuřice a naší například kostřavou. Existuje možnost, že by se BT kukuřice sprášila s další komerční kukuřicí, která roste vedle na poli. V praxi je i tato možnost dosti iluzorní. To by totiž musely oba kultivary synchronně kvést, což se prý děje zřídkakdy. Také je obtížně proveditelné, aby pyl z BT kukuřice k sousednímu poli doletěl a byl schopný jiný kultivar opylit. I zde se však pochybovačům vychází vstříc, takže existuje podle evropských směrnic nařízení, že mezi dvěma kukuřičnými poli, z nichž jedno je GM, musí být oddělující pás jiné plodiny.
Vývoj GMO plodin musí ovšem běžet paraelně s klasickým šlechtěním. Právě klasické šlechtění dává rostlině základní vlastnosti, jako je vhodnost do určitých půdních či klimatických podmínek, výnosnost, tvar a výška, kvalita produkce apod. Teprve potom přijde na řadu funkční gen, který rostlině přidá jistou konkrétní vlastnost, kterou klasika přidat neumí. Je nesmysl, pokud ekologisté mluví o snížené diverzifikaci odrůd. Opak je pravdou. Do organismu vpravený gen sice zajistí například kukuřici odolnost proti živočišnému škůdci či odolnost vůči herbicidu, ale nezajistí vhodnost dané odrůdy pro střední či vyšší polohy nebo možnost ekonomického pěstování na kyselých či zásaditých půdách apod. Je iluzorní si myslet, že bude možné jeden druh KB kukuřice pěstovat v Polabí, na Vysočině nebo třeba v Pádské nížině. Aby to bylo možné, musí být použitá stará dobrá šlechtitelská práce.

A co dál

Vezmeme-li v úvahu, kolik humbuku a křiku se objevilo v souvislosti s prvními vysetými GMO rostlinami u nás, až člověka zamrazí. A to se v tuto chvíli bavíme o plodinách první generace, které mají pouze změněné agrotechnické vlastnosti. V současnosti se už ale pracuje na mnohem zajímavějších projektech. Odborníci šlechtí a geneticky upravují rostliny, které budou v sobě vytvářet důležité látky, vhodné například k využití v potravinářském průmyslu. Vyvíjejí sóju s velkým podílem olejů s nenasycenými masnými kyselinami Omega 3, nebo na základě požadavků krmivářského průmyslu vzniká geneticky upravená kukuřice s obsahem aminokyseliny L Lysinu. Zajímavý a perspektivní je i tuzemský kultivar brambor s vysokým obsahem amylopektinu, který se prý snaží vyšlechtit čeští vědci jako vhodnou surovinu pro využití v průmyslu při výrobě lepidel. Další potvrzují existenci kukuřice s vysokým obsahem využitelného škrobu, vhodnou pro výrobu bioetanolu. Před několika lety obletěla svět zpráva o tzv. Zlaté rýži. Jednalo se o rýži, která produkovala provitamín A, a to díky vloženému genu z narcisu. V Asii se stala velkým pomocníkem v boji proti nemoci beri beri. V současnosti se pomalu prosazuje druhá generace této obiloviny. Začínají se zkoušet další perspektivní rostliny, ze kterých budeme moci pomocí genové manipulace vyrábět degradovatelné plasty nebo získávat inzulín.

S biotechnologiemi si většinou v podvědomí spojujeme firmy a vědecké instituce ze Spojených států. Asi jsou tam skutečně nejdále. Ovšem špičkově vybavené genetické laboratoře najdeme také v Číně a Indii, kde se na pokoušejí geneticky modifikovat nejen obilniny, ale i zeleninu, ovoce a dokonce i stromy. Nejvíce se však geneticky modifikovaným organismům otevřela Indonésie. Tato země přeskočila co do objemu vypěstovaných GMO plodin dokonce i Čínu. Pravidelně vypisuje pro vědecká pracoviště vysoké granty na vývoj dalších perspektivních GMO. Jak to vypadá, jsme teprve na začátku. Bohužel, zatím co Evropa, díky slepé a nesmyslné ekologistické politice v tomto oboru, stagnuje, ostatní svět čekají léta zuřivé biotechnologické revoluce. Ekologisté a enviromentalisté (není to vlastně jedno a totéž?) z toho asi radost mít nebudou.