Mimozemšťani přiletí 18.2.

Už nám toho času moc nezbývá. Přivézt podia, připravit sedačky pro VIP, instalovat ozvučné aparatury, vyvěsit girdle a rozdat mávátka. Také je nutné se připravit na situaci, kdy zlostný stařík z hradu bude tvrdit, že jde o humbuk. Jeho věrný následovatel, primátor, zase odmítne uvolnit Letnou, takže se celá sláva bude konat někde ve Středočeském kraji. Tam jistě bude pro podobné akce dosti místa a kontroverzní místní hejtman v krajské pokladní krabici jistě najde nějakou tu korunku ke krytí nákladů. Ale že si ti tvorové s tykadélky dávají na čas, co? Celá staletí nic a ve středu je tu máme. Z čeho tak autor usuzuje? V ten den se totiž rozhodl přítel předseda ČSSD Paroubek oznámit národu, jak vyřeší krizi.

Krize tu máme od té doby, co se homo sapiens rozhodl směňovat tovar s druhým jedincem. Popisovaly je klínopisné tabulky, papyrové svitky, děsily se jich v Antice, vyvolávaly selské bouře a tu první, novověkou, dokonce vyvolalo kradené zlato z Jižní Ameriky. Krizi peněžní popisoval už pan Koperník, o jiné se také zmiňoval učitel národů, pan Komenský. Obšírně se jí věnovali i dnes známí pánové jako například Hegel, Bastiat, White a na dané téma si omočil ne zcela důvěryhodně pacičky i pan Marx. Kupodivu všichni, i ten posledně jmenovaný, vzali za svou myšlenku periodicity tohoto jevu a v podstatě se shodli i na její léčbě. Zněla:"Když si nevíš rady, nedělej nic". V roce 1921 se američtí farmáři, postižení krizí, ptali amerického prezidenta Calvina Coolidge, co mají dělat, odpověděl jim stručně: „Modlete se.“ Prý dodal ještě:“…..a pracujte!“ ale to se nedochovalo. Nicméně tento postup platí dodnes, i když pánové Leninovci, Keynesiáni a popřípadě současní evropští myslitelé či politici, kteří rádi kombinují obé, tvrdí opak. Výsledky jejich snah bohužel byly, jsou a nejspíše i budou, ošidné.

Pan Stalin krize řešil velmi důrazně. Moc se při tom na filosofy či ekonomy neohlížel. Například neotřelé řešení hladomorem, kdy ruští dějepisci připouštějí 6 miliónů zemřelých a ukrajinští patnáct, zbavilo Sovětský svaz přebytečných hladových krků a ještě utužilo socialismus. Vědci obou národů se však ani nesnaží přesně zjistit, kolik darmožroutů, zvláště z období NEPu (tedy něčeho podobného, co dnes propagují Číňané), uhynulo v Gulagách. Také na druhé straně oceánu si také mysleli, že mají recept, jak se dostat krizi na zoubek. Dopadlo to podobně jako v Rusku, jen trochu humálněji. Pan Roosevelt, protáhl svým děsivě amatérským New Dealem americkou hospodářskou krizi na šest let, z dolaru krytého zlatem učinil papírový “cár“ (byť do posledního roku vlády Busche a pozdějším příchodu Obamy výhodnější než, EUR.  Pozor, ani nesrovnávat s korunou, krytou prací všeho lidu v socialistickém státě! V tomto směru existují dodnes drobné nepřesnosti.) a nebýt válečné konjunktury, mohlo to v USA dopadnout ještě hloupěji. I dnes tu máme škálu politiků, ve valné většině socialistů a bohužel i některých liberálů, kteří jsou neochvějně přesvědčení, že poručí větru, dešti i krizi, neb jak radil jeden bývalý premiér(za kterého tu mimochodem panovala ještě větši nezaměstnanost, než jakou očekávají i ti největší pesimisté)“Zdroje tu jsou“. Pak se nedivme, jak dopadl president Klaus letos na schůzce prominentů ve švýcarském Davosu, když tvrdil, že se bojí víc kreativních způsobů řešení, než krize jako takové.

Sociální demokraté měli tento weekend slet. Krize byla jednou z dominujících prvků zde pronesených proslovů. Jejich projevy vibrovaly Kočkolendem (tak překřtili zlí cajzli Park kultury a oddechu Julia Fučíka po jisté tragické události), až prý hrozilo zřícení posledního nespáleného křídla Veletržního pavilonu a v nedalekém Lapidáriu opadávala omítka. Podle vedených řečí by si od současné vládní koalice pes kůrku nevzal. Na krizi reagovala pozdě, špatně, hloupě, neodpovědně, škodlivě, nebezpečně, antisociálně, zkrátka blbě. Oni by to udělali lépe. Například socialistický ekonomický think tank pan Havel, mezi některými zhůvěřilými ekonomy, občas se vyskytujícími na přednáškách v Machově CEPu, zvaný „Oranžový trpaslík“ (myšleno především myšlenkově), navrhuje rozdat prý až deset miliard nezaměstnaným a důchodcům, kteří zvýšenými nákupy rozjedou českou ekonomiku. Pan Urban zase doporučuje zdanit příjmy bohatých, a tyto peníze pak přesunout k chudým, asi podobně, jako kdysi pan Jánošík, ovšem jinými prostředky. Unizono (pro členy ČSSD jednohlasně) také znělo, že prodávat jakž takž zmátořilé České aerolinie, několik let se zotavující po alternativním vedení pana Tvrdíka, aby se naplnila alespoň drobná položka státního rozpočtu, je nepřípustné. Pan Sobotka se těší, jak tuto firmu bude opět prodávat on. Že možná zase něco zbude za drápky, jako při prodeji České spořitelny slovy za 1,- Kč, je nabíledni. Pan předseda Paroubek souhlasně pokyvoval hlavou, dokonce i při děsuplném projevu lídra odborů, tedy jakési socialistické sedmé kolony, aby nakonec ve své závěrečné řeči vše rozlouskl. 18. 2. bude všechno jinak. On to zařídí. On ukáže, kudy vede cesta z krize do jasných zítřků. Protože to zatím ještě nikdo nikdy na světě nedokázal a socialistický vůdce má dlouhé prsty, autor očekává, a nejen on, přílet mimozemských bytostí. Pan Paroubek to přece už kdysi sliboval. Proto asi pan Rath a pod hrozbou finančních sankcí jeho podřízení uklízejí sníh na neznámém místě Středních Čech, upravují plochu a stavějí tribuny. Mimozemci musí přece někde důstojně přistát. A kruhy v obilí ani při globálním oteplování letos v únoru nejsou to pravé.