Topinka s česnekem mě vrátila do roku 1985

Jelikož jsem nastydlá, udělala jsem si (na radu kamarádky) klasické topinky s česnekem. Jak dlouho jsem je nejedla - dvacet let? Jen jsem se do toho mastného kousku chleba zakousla, můj mozek se zase vrátil v čase. A můj žaludek řekl ,,Kájo ty si prase!"

,,Lucko, půjdeme dneska po škole k vám na topinky?" Maminka mojí nejlepší kamarádky chodila někdy po práci do večerní školy, takže si Lucka občas připravovala jídlo sama. Nejčastěji to byl chleba ve vajíčku nebo topinky. Já měla ráda obojí a obojí mě Lucka naučila dělat. Její rodina bydlela v rodinném domku na Srpečku. Ani nevím, jak to vlastně s tím jejich barákem tenkrát bylo. Dole bydlela nějaká stará paní, nad ní Lucčina rodina (v mezipatře měla Lucka svůj ,,domeček," jeden pokoj, dříve nejspíš spižírna) a v podkrovním bytě byli také nájemníci. Ale teď je ten barák celý jejich rodiny, takže za socialismu jim ho nejspíš sebrali a nechali je tam ,,laskavě" bydlet. Nevím, neptala jsem se, ale ráda na ten dům vzpomínám.

Jejich byt byl jiný než klasické byty. Neměli žádnou předsíň, vešlo se rovnou do místnosti, ve které byl velký kulatý stůl. Na stole byl psací stroj a knihy, protože právě tam se Lucčina mamka připravovala do školy. Dveře z té místnosti pak vedly (zleva) do kuchyně, na toaletu, do ložnice, do koupelny a do obýváku. Přes obývák se šlo do dětského pokojíčku a na terasu. 

Jak jsme s Lůcou přilítly z odpoledního vyučování, zuly jsme před dveřma boty, aktovky hodily pod věšák a hurá do kuchyně. Malá hnědá umakartová kuchyně s oknem do zahrady, byla v tu chvíli naším královstvím. To bylo tak super! Lucka pustila kazeťák - kazetu s písničkou Stay z filmu Cindy, Sandru nebo Modern Talking. Měla tetu v Německu, takže jsem u nich viděla spoustu věcí, co se u nás nedalo sehnat. Jako třeba  štos časopisů Bravo a Burda, pravé panenky Barbie - i Kena, průhledné mýdlo v koupelně nebo elektrické natáčky její sestry Míši. V časopise Bravo jsem milovala fotoseriál. U toho bych proseděla celé dny. Sice jsem německy neuměla, ale podle fotek jsem si příběh vždy domyslela. Většinou to bylo o lásce a právě o té jsem u písničky Stay snila.

,,Nakrájej chleba, já udělám čaj," vyrušila mě Lucka z rozjímání. Obdivovala jsem ji, jak je soběstačná. U nás doma v té době vařila jen mamka. Cítila jsem se tak důležitě u loupání česneku a krájení chleba. ,,Nebo chceš radši vodu se šťávou? Máme malinovou." Věděla, že ta mi chutná nejvíc. ,,Tak nejdřív šťávu a pak čaj - se šťávou." Já byla na sladké od mala. Když jsem byla větší, dělávala jsem si doma krupicovou kaši, špagety s cukrem a kakaem, chleba s máslem a s grankem. To byl takový chleba s nutellou po česku. Jen se u toho kousání nesmělo moc funět, aby nebylo granko všude. Nebo jsem si dělávala žloutek s cukrem, což mě naučila sousedka Monika. Jejich táta dělal v cukrovaru, tak jsem k nim chodila mlsat cukrové homole a barevny cukr Bridž. Možná proto jsem byla tak často u zubaře a měla hubu plnou amalgámu. Kdybych radši jedla chleby ve vajíčku, mohla jsem mít jako Lůca super postavičku a zdravé zuby.

Lucka nalila na hliníkovou pánev stolní olej a osmahla chleba. Nejdříve ten na topinky, a pak chleba, který namočila v rozkvedlaném vajíčku. To byla panečku dobrota. Občas jsme si k tomu daly i hořčici a kyselou okurku. Na něco podobného jsem pak chodila i do lahůdek na Andělu. Smaženka - byla dobrá, ale trochu mi vadilo, že je studená. 

Po jídle jsme si šly hrát do pokojíčku. Pokud nebyla zima, hrávaly jsme si v ,,domečku" v mezipatře. Lucka si sedla na gauč a začala kreslit do památníčku. No jo - památníček, kdo by ho v dětství neměl. Já mám dva a občas se do nich podívám. Mám tam dokonce podpis od mé dětské lásky, která ,,mi" po večerech z elpíčka zpívala - ,,s tebou i bez tebe, budu to já, s tebou však zvládnu víc, jak se mi zdá..." a nebo písničku Ty na to máš. Ano, Pavel Horňák, jak já ho milovala! A ségra s ním chodila na gympl. Ale to už jsem určitě někde psala.

,,Podpisuji se Ti v památník, jsme dosud malé žabky, vzpomeň si na mne po létech, až budem staré babky." Tak tohle mi napsala do památníku Monika. A zrovna na ni jsem si dneska u psaní blogu vzpomněla, aniž bych ten památník pár let otevřela. Kdo ví, jestli i ona si někdy vzpomene. Už jsem ji neviděla asi dvacet let. Občas vídám jen její sestru Denisu. Třeba někdy narazí na mé blogy a vrátí se na chvilku v čase - do Hlubočep, kde jsme si všichni hrávali na indiány a ona byla vždycky Nšo-či. Až teď vím, že Nšo-či znamená krásný den. A Monika byla opravdu krásná. 

Stejně jako Lucka, ale s tou jsem si hrála spíš na kadeřnice, tanečnice nebo s barbinama. S radostí oblékala, česala a malovala panenky i mne. Lůca byla vždycky kreativní, což ji zůstalo dodnes.

Mezi tím, co Lucka na gauči kreslila spolužačkám do památníčku, já vyzitýrovala její knihovnu, ve které byla spousta slovenských knížek. ,,Lucí, půjčíš mi tuhle knížku? Chtěla bych se naučit po slovensky." Lucky máma je původem z Trnavy a doma s holkama mluvila slovensky. Strašně ráda jsem je poslouchala. Slovenština je tak krásně měkká. 

Když teď koukám na seriál Vyprávěj, úplně je v té rodině Martinákovic vidím. Mamka Lucky je také Mária a má tři blonďaté dcery. Ten Ruda Merkner to snad napsal podle nich.