Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Když Husák visel nad katedrou

Už spoustu let jsem měla jedno přání, které jsem si chtěla splnit. Nečekejte ale nějaké touhy po dalekých cestách nebo po vilce za Prahou - kdo by jí uklízel ;)

Mně stačí ke štěstí maličkosti. Asi jsem divná, ale dálky mě nelákají. Já jsem ráda doma - v té naší malé, ale krásné zemi. Tedy s občasnou zajížďkou do mého druhého ,,doma" - do Itálie.

Co mě ovšem láká, to jsou místa mého dětství a mládí. Proto jezdím občas do Sázavy, do Piletic, do Poříčí nad Sázavou a několikrát ročně do Hlubočep. Ty procházím celé, včetně ,,našeho" Raudnitzova domu. Jediné místo v Hlubočepích, kam jsem se od mládí nepodívala a strašně jsem po tom toužila, byla naše základní škola. Jenže jak se do ní dostat? Kolem školy, ulicí Pod Žvahovem (na fotografii), chodívala jsem často. Živě jsem si školu ve vzpomínkách vybavovala a před léty jsem o ní psala i blog. V době, kdy nikdo neměl zájem zrenovovat ji a ona chátrala chudinka (karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=426481). 

Až jednou, zahlédla jsem na Facebooku nové fotky naší školy a na nich staré (bývalé) žáky. Okamžitě jsem napsala Terezce z fotografie, jak se jim tohle poštěstilo. Prý hodný pan ředitel je provedl celou školou, i do krytu je vzal. Okamžitě jsem mazala do školy, protože jak se říká o líné hubě ... . Už jen vstoupit do té budovy a jít po schodech k hovorně, to byl pro mne pocit velké radosti. A poté, co mi opravdu velice milý a vstřícný pan ředitel řekl, že nás rád provede celou školou včetně areálu, byla jsem v sedmém nebi. Svolala jsem hned spolužáky naší třídy (ty co mám na Facebooku) a těšila se na návštěvu školy jak malé dítě na Vánoce. 

A tak se stalo, že jsme 11.10. v 17 hodin (po pětatřiceti letech) zase stáli před tou naší nádhernou základní školou a těšili se do ní jako prvňáčci. Nebylo nás moc, protože spousta lidí na sociálních sítích není nebo není aktivní. A sehnat narychlo telefony na ostatní, to se nám nějak nepovedlo. Ale podle mne to pro pana ředitele bylo lepší. Být nás tam jednou tolik, tak mu asi praskla hlava, jak jsme jeden přes druhého celou prohlídku vzpomínali. To vám prostě nedá neříct:

,,Jé tady se šlo k šatnám, pamatujete ty klece? To už dneska není. A tady byl kabinet tělocvikářky Mickové, ta nám dávala zabrat! No nekecej, už tu není zubní ordinace? Pamatujete, jak jsme se tu klepali všichni strachy?" Jeden přes druhého vzpomínal hned od vstupních dveří ... celou prohlídku padala vzpomínka za vzpomínkou. Na chodbách jsme vzpomínali, jak se o velké přestávce kolovalo - žádné posedávání a vykecávání, hezky na chodbu a chodit dokolečka. Řekla bych, že ty dlaždice na zemi ještě pamatují naše bačkůrky, umělé dřeváky, pantoflíčky a cvičky, když jsme po nich osm let cupitali.

Co nás pamatuje určitě, je tohle schodiště a zábradlí. V nejvyšším patře býval první stupeň, takže jsme se po něm ty čtyři roky něco nachodili nahoru a dolů. Na druhém stupni už jsme z prvního a druhého patra občas i jezdili - po zábradlí. Když teď vidím to schodiště, tak to byl vlastně dobrý nápad, dát nahoru nejmenší děti. Ty bývají ještě poslušné a nevymejšlej kraviny ;)

Pan ředitel nás vzal tam kam jsme chtěli a tak jsme se znovu ocitli v učebně fyziky a chemie, která byla 4 roky naší třídou, díky třídní učitelce a fyzikářce paní Auské. Bývala to nejhezčí třída z celé školy - měla dřevěné trojlavice s kohoutky a šuplíky, jako jediná měla i dřevěné stupínky mezi lavicemi. Navíc byla spojená s kabinetem plným baněk a kahanů. Ostatní žáci nám tuhle třídu dost záviděli. Dnes je ,,naše třída" nová - moderní, ale alespoň radiátory, na kterých jsme si v zimě sušili pletené palčáky, ty zůstaly původní. 

Terasa - zakázaný prostor!!! Moje o pět let starší sestra mi vyprávěla, že dřív se na této terase (nad hlavním vchodem) kolovalo. O velké přestávce se místo na chodbách chodilo dokolečka tady, když počasí dovolilo. Celých osm let jsem si na základní škole přála, aby se tento zvyk obnovil. Ale terasa už tehdy prý nebyla v nejlepším stavu a pak - žáci byli čím dál víc neukáznění a soudružky učitelky se bály dozoru na terase. A tak jsem se na terasu naší základní školy dostala až dnes, ve svých skoro padesáti letech a byla jsem nadšená. A nejen já. Většina spolužáků si fotila jak terasu, tak pohledy z ní na všechny strany. 

Hodně se toho ve škole změnilo - třeba vstupní hala, ze které je teď myslím sborovna, ale tehdy právě sborovnu a ředitelnu tato prosklená hala rozdělovala. Nebo klasické tabule, na které se psalo křídou. Ty už najdete jen v prvních třídách. Teď mají místo černých a zelených rozevíracích tabulí něco, co by pro nás v letech osmdesátých bylo jako sci-fi (viz foto). Děti už dnes houbou po sobě asi neházejí :)

Hodně toho starého ale také zůstalo na svém místě, což nás pamětníky potěšilo. Jako třeba dlaždičky vstupní haly, které jsou stále stejné, i když na nich teď nestojí velké fíkusy, tchynin jazyk a další socialistické pokojové květiny, kterých byla vždycky tahle hala plná. Dnes tam mají své zázemí paní učitelky. Nebo toalety, na kterých jsme se zašívali a dělali spousty kravin - ty jsou sice modernější, ale prostorově úplně stejné. Tam jsem se musela podívat. Když si vzpomenu co všechno jsme tam vymýšleli a jací jsme byli pitomci ... .

A také knihovna zůstává stále na svém místě. Což potěšilo hlavně mě. Jako malá jsem tam totiž dělala pomocnici. Hned vedle knihovny byl sklad knih. Na konci června se tam nosily všechny učebnice, aby si je na začátku září mohl zase o rok mladší ročník vzít a dál se z nich učit. Každý byl tehdy rád, když nedostal žádný ,,salát." Tak se říkávalo polorozpadlým učebnicím, ze kterých padaly listy. Holky nosívaly učebnice v dobrém stavu, ale kluci? Po těch se kolikrát už kniha nedala použít, i když se maminky snažily zalepit to Herkulesem, Kanagonem, průhlednou lepící páskou a dokonce jsem viděla i hřbety knih lepené hnědou textilní náplastí. Asi tehdy všechno ostatní k lepení bylo v nedostatkovém zboží.

Tenhle pohled nikdy neomrzí. To jsou prostě Hlubočepy a jejich nádherné okolí, obzvlášť na podzim. Pohled z okna školy je na ulici Pod Žvahovem. Tou jsme jako děti chodívaly do školy jak z Hlubočep, tak ze Žvahova. Nikdo nás nikdy autem nevozil. Možná jen pan Dietl Aničku a její sourozence z Barrandova, protože jejich vila bývala dost daleko. Ale ostatní děti chodily vždycky pěšky. Z Výšinky i ze Zlíchova, dokonce i z Klukovic k nám chodil spolužák. A nepamatuju si, že by se někdy někomu cestou do školy či z ní něco stalo. Davy dětí ze všech stran se v létě i v zimě, v horku i ve sněhu (a že sněhu tenkrát bylo) dostaly pěšky do školy. A dnes? Rodiče vozí tou úzkou ulicí děti až před školu autem! Nepochopitelné pro nás - bývalé žáky a věřím, že i pro obyvatele ulice Pod Žvahovem. Copak to dítě nemůže pěkně po chodníku, který je po celé délce ulice, dojít do školy z náměstíčka nebo z křižovatky Nad Žvahovem (cca.5 min - 10 min.) pěšky? A i když tam jsou cedule s nápisem, ať rodiče vysadí svá dítka nad či pod školou, stejně to není moc platné. To jsou ty dnešní děti tak nesamostatné? Moc tomu nerozumím, proč je rodiče vozí až před školu, obzvlášť tady v Hlubočepích, kde jsme prakticky ,,na vesnici."

Tak krásnou školu s velkou tělocvičnou nám tehdy mohla kdejaká vesnice i část Prahy závidět. Já teda tělocvičnu moc nemusela, i když jsem byla hubená a vysoká. Šplh, hrazda, kruhy, koza ... nějak mi nic z toho (krom skoku vysokého) nešlo a při běhu mě vždycky píchalo v boku. Né že bych byla líná (jako dnes), protože kolo, brusle, lezení po stromech a fotbal s klukama, to jsem mohla provozovat celé dny. Ale ta tělocvična, ač krásná a skvěle vybavená, ta mi nikdy k srdci nepřirostla.

Ovšem tahle díra, na tu si pamatuji velmi dobře a ta mi tehdy k srdci přirostla. Jelikož jsem se jako malá bála třetí světové války, byla jsem šťastná, že máme velký protiatomový kryt pod naší školou. Dlouhá chodba pod celou školou a několik místností vybavených vším možným (od plynových masek až po postele). Výstup z krytu byl buď do dvou stran školní budovy nebo touto dírou a ,,komínem" na dvůr. Několikrát jsme si při branném cvičení únik tímto otvorem nacvičili. Jako dítě jsem skočila dovnitř, prolezla kousek ke komínu a po železných schodech (skobách) vylezla nahoru - na dvůr. Tenkrát jsme se toho nebáli. Ani my, ani učitelé. Dnes už bych tam nevlezla - no, hlavně bych se tam už ani nevešla.

Do krytu jsme se těšili na prohlídce všichni. Pan ředitel šel jako první a otevíral jedny, druhé, třetí, čtvrté a další dveře. Spolužáci si se zájmem prohlíželi místnosti krytu - i ten naštěstí zůstal stále stejný, jen vybavení se změnilo. Dnes v něm má škola místo plynových masek hudební zkušebnu. Pro bicí ideální místo, jen ten hudebník nesmí trpět klaustrofobií jako já. A tak jak moc jsem se těšila dovnitř, tak stejně moc jsem se těšila z krytu ven.

A teď už jsme venku - za školou. To kamenné kulaté na fotografii je právě ten ,,komín" z krytu, který je dnes už uzavřený. Okna školy jsou stále stejná, jen tehdy myslím bývala kovová a místo elektrických žaluzií, mívali jsme klasické látkové stahovací rolety. Krásný a velký školní areál má tahle škola, ale o tom už jsem psala v minulém blogu. Jsem moc ráda, že je ,,naše" škola už zase plná dětí jako bývala za nás, v dobách kdy Gustáv Husák visel v každé třídě - nad každou katedrou. 

Když nás tu teď tak vidím (a že jsem někoho neviděla 35 let), tak cítím takové rodinné teplo. Nic naplat, spolužáci a kamarádi z dětství zůstanou v našich srdcích, obzvlášť pokud jste spolu trávili čas nejen ve škole, ale také venku - po škole. Hlubočepy a okolí, to bývala taková vesnice v Praze. Všichni jsme se znali, většina z nás se navštěvovala i doma. A pak - pak jsme se nějak rozprchli do všech koutů. Takových let jsme se neviděli a možná, nebýt naší základní školy, neviděli bychom se už nikdy. Ale ... tak jako nás tahle úžasná škola spojila před třiačtyřiceti lety, spojila nás i dnes! Po návštěvě základky, začali jsme shánět čísla na ostatní spolužáky a už je nás zkontaktovaných třicet. Nádhera! Musím říct, že se moc těším na další sraz, který by mohl být třeba v hospodě u šraněk v Hlubočepích, kam jsme jako děti chodívaly do kina a kde máme taky spousty vzpomínek. 

Poslední fotka je tam, kde jsme se každoročně fotili na třídní fotografie - přesně takhle: ,,Nožičky pěkně u sebe a ruce položit na kolena," říkával pan fotograf. Jenže já, jako jedna z nejvyšších ze třídy, nikdy jsem v první řadě neseděla. Tak alespoň teď jsem si to zkusila a bylo to super, jako celá prohlídka školy, za kterou panu řediteli ještě jednou mockrát děkujeme!!!

PS: Poznala jsem všechny, i po 35 letech ;) 

 

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | neděle 22.10.2023 22:36 | karma článku: 35,91 | přečteno: 4316x
  • Další články autora

Karla Šimonovská - Slezáková

Když byla zima tužší a tráva zelenější

Tak vám nevím, byly ty české vodní toky v dobách socialismu čistší nebo jsme bývali větší čuňata? V letech osmdesátých, koupali jsme se v létě kdekoli. V řekách, v rybnících, dokonce i v potoce. Dneska bych do Sázavy nevlezla.

14.6.2024 v 8:24 | Karma: 26,39 | Přečteno: 672x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Už nechci řvát

Štěstí a radost, to by chtěl mít každý a nejlépe denně. Avšak tahle dvě slova představují pro každého z nás něco jiného. Pro mne třeba návraty do osmdesátých let.

10.5.2024 v 9:05 | Karma: 34,63 | Přečteno: 2185x | Diskuse| Fotoblogy

Karla Šimonovská - Slezáková

Pohlaď svoje tělo

Taky se sami občas hladíte? Ne? Tak to zkuste a podívejte se na své tělo alespoň někdy jako na zázrak.

21.4.2024 v 11:11 | Karma: 33,68 | Přečteno: 2555x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Nekritizuj

,,Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc," zpívá se v jedné slavné veselohře, kterou všichni znají, ale mnozí by si ji měli pouštět každé ráno při probuzení. Pak by se možná chovali k druhým jinak.

20.2.2024 v 19:51 | Karma: 37,58 | Přečteno: 3153x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Padesátiletá Pipina

,,Ty jsi exhibicionista?" Zeptala se jedna žena mého přítele, když jsme se včera sešli před základní školou.

11.2.2024 v 20:44 | Karma: 34,38 | Přečteno: 1845x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Brusel zveřejnil 10 kroků pro přijímání migrantů, z nichž se Česko nevyzuje

12. června 2024  18:34

Evropská komise zveřejnila harmonogram, který má zajistit, aby v jednotlivých členských státech EU...

Evropu čeká vlna veder, dorazí i do Česka. Ve Španělsku čekají 45 stupňů

11. června 2024  15:34,  aktualizováno  15:49

Teploty v Evropě od víkendu výrazně vzrostou. Od pondělí do čtvrtka příštího týdne bude letní až...

Bude von der Leyenová ve funkci pokračovat? Lídři EU se na první schůzce neshodli

18. června 2024,  aktualizováno 

Lídři zemí Evropské unie se na neformálním summitu v Bruselu napoprvé neshodli na pokračování...

Jinudy prchat nelze. Kde je poslední otevřená brána do svobodné Ukrajiny

18. června 2024

Premium Na více než tisíc kilometrů dlouhé frontové linii mezi Ruskem a Ukrajinou se nachází poslední...

„Tak dlouho tam ta zrůda byla...“ Zjištění o střelbě na fakultě rozlítila pozůstalé

18. června 2024

Premium Univerzita Karlova i pozůstalí podali stížnosti proti policejním závěrům prosincové střelby na...

Česko vyzývá EU, aby omezilo ruské diplomaty. Špionománie, hrozí Kreml odvetou

17. června 2024  22:20

Pokud EU omezí pohyb ruských diplomatů, přijme Moskva odvetná opatření. Vyplývá to z vyjádření...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 267
  • Celková karma 31,57
  • Průměrná čtenost 3455x
Pražanda, která žila 12 let ve střední Itálii, ráda na ni vzpomíná, ale ještě raději vzpomíná na osmdesátá léta v Československu.
Co mě baví? Žít, snít a vzpomínat na dětství! 
Zpátky do osmdesátek se dostanete s mou knihou Zrzavé dětství v socialismu.