Přečkal válku, socialismus i covid aneb Krámek dětství a naděje

Kdo z nás by se nechtěl alespoň na malou chvilku vrátit do dětství, podívat se na místo, kam si chodil kupovat pendrek, vážený nugát nebo mejdlíčko. Já jsem pro vás našla obchůdek, který pamatuje jako děti nás všechny co jsme tady

Uprostřed velké Prahy, v jednom činžovním domě, je malý krámek. Už když vstoupíte do dveří, dýchne na vás nostalgie. Jakpak by také ne, když interiér tohoto obchůdku pochází z třicátých let a vše je tu zachováno jako tenkrát. 

Okamžitě si vzpomenete na malou cukrárnu nebo krámeček tam, kam jste chodívali jako děti pro bonbóny, kde se mísila vůně čokolády a čerstvě namleté kávy. Tehdy to byl svátek, zajít si do cukrárny pro pendrek nebo pro dvě kostky nugátu na váhu. Usměvavá paní prodavačka spočítala naše desetníky vysypané z prasátka, zabalila nám sladký poklad úhledně do papíru a její pozdrav rodičům zněl s každým zacinkáním zvonečku na dveřích. 

A stejně krásně voní tenhle (skoro stoletý) krámek, který změnil několikrát provozovatele, ale nikdy interiér ani sortiment. 

Už před rokem 1930 zde sídlil obchod rakouské společnosti Julius Meinl, jejíž zakladatel se narodil v Kraslicích u Karlových Varů a v Praze se vyučil obchodním příručím. Po druhé světové válce všechno znárodnili, včetně krámečku, ale naštěstí se podnik potraviny Pramen nerozhodl ani pro rekonstrukci, ani pro změnu a dál prodával dárkový sortiment - kávu, čaj, lihoviny, bonboniéry, sušenky, čokolády. Z potravin Pramen se stal podnik potraviny Praha, který v roce 1990 vrátil obchod majiteli a ten je vlastníkem dodnes. Jaké štěstí, že si majitel domu zakládá na tradici a historii dnes už skoro stoletého obchůdku s dárkovým zbožím. Hned v roce 1990 pronajal živnost paní, jejíž dcera udržuje tenhle pražský klenot dodnes - s novým zbožím, ale v původních regálech z dob Julia Meinla.

Vůně čokolád vás vtáhne do dveří a usměvavé paní prodavačky za stoletým pultem vás vtáhnou do minulosti, kdy ještě platilo - náš zákazník, náš pán. 

,,Čímpak posloužíme? Budete chtít tu lahvičku zabalit do papíru? Sháníte něco konkrétního, ráda vám posloužím." Rozléhá se obchodem plným zákazníků.

Nikdy od zdejších prodavaček za pultem neuslyšíte: ,,Co? No jó, to je vopruz." Tady jste jinde, tady jste v době, kdy prodavače ještě dělal ten, kdo zboží rozuměl, kdo věděl co prodává a jak se prodává. Přesně takový přístup, jako mají zdejší paní prodavačky, učili mě před třiatřiceti lety na škole. 

Ochota, trpělivost a vlídná slova lákají sem, do krámečku na Praze 2  mnoho seniorů z okolí. Potkáte tu devadesátiletou paní, která jako malá chodila se síťovkou k panu Meinlovi rodičům pro kávu, osmdesátiletého elegána, který vám přesně řekne, co jako kluk okukoval ve výloze, sedmdesátníky, kteří sem chodívali za socíku pro lepší čůčo, ale i mé vrstevníky, co tady nakupují retro výrobky a vzpomínají, jak jim tu děda kupoval žvýkačku Donalda a maminka Kočičí jazýčky.

Tenkrát ještě čokoládový jazýček krásně lupnul, žvýkačka Pedro vydržela celý den a bubliny z ní udělané, zalepily nám celý obličej. 

I dnes si v tomto krámku můžete koupit kvalitu, která chutná a vydrží, speciality, jaké jinde takhle hezky pohromadě neseženete, ale také retro cukrovinky, které vás přenesou alespoň na chvilku v čase. Jen touhle papírovou dvacetikorunou (kterou jsem našla na půdě a z obou stran pro vás nafotila), tou už dnes nezaplatíte.

Já tomu obchůdku říkám ,,Krámek dětství a naděje." Je totiž stále stejný, takže každý, kdo do něj po letech zavítá, potká tam svoje dětství a mládí. Navíc zažil válku, komunisty i Covid a všechno, i když občas horko-těžko, s grácií ustál :)