Nejhezčí vzpomínky jsou ty, u kterých se usmíváš

Zavřete na chvilku oči a vzpomeňte si na něco z dětství. Třeba jak jste si hráli na indiány, jak jste chodili s tátou na houby nebo jak jste lízali mamince krém z mísy. Zasněte se a promítněte si to v hlavě jako film. Určitě se vám rázem vybaví mnohem více vzpomínek a najednou ucítíte i chuť maminčina čokoládového krému, i tu vůni hub, kterým jste rybičkou uřezávali konec nožičky a vraceli ji pod jehličí, aby se udržovalo podhoubí. A pak, až se vám tohle bude promítat v hlavě, uvidíte, že se usmějete

Nevěříte? Mne by také nikdy nenapadlo, že ucítím vůni lékárny, která už je třicet let zavřená, vůni drogerie, kde mi mamka kupovala žvýkačku Sevak, vůni sámošky, kde se za kasou mlela káva (dokonce slyším i ten hukot mlýnků) a ,,vůni" chodby mezi kinem a hospodou, kam štamgasti chodili na toalety. Ale když jsem psala blog Hlubočepy - Dvojka, tak jsem to po třiceti letech zase všechno ucítila.Úplně jako tenkrát. 

A možná právě proto píšu tak ráda vzpomínkové blogy - vždyť já se při tom culím jak měsíček na hnoji.

Stačí pět minut před spaním zavřít oči a promítnout si nějakou hezkou vzpomínku. Ať už z dětství nebo z minulého týdne. Každá hezká myšlenka před spaním, je jako pohádka na dobrou noc. Uvidíte, že se nebudete převalovat a budete spát jako miminko.

Nemyslete na všechny ty úkoly, které musíte zítra udělat - od toho máte diář. Chlap většinou lehne a spí, pokud nemá ,,jiné věci" v plánu. To ženy mají před spaním hlavu plnou úkolů, problémů, starostí. Kolikrát nemohou ani usnout, jak jim to v hlavě šrotuje. Ale když se zamyslíte nad něčím hezkým (ale pořádně), a když vypustíte z hlavy vše ostatní, budete mít i hezké sny. Sny jsou prý odraz vašich nejsilnějších myšlenek. Někdy se odrazí trochu opačně - třeba jako ty moje včerejší. Byl den otců, myslela jsem na tátu, koukala na jeho fotky a ........ zdálo se mi o mámě. Ale byl to super sen, mamka se uzdravila a byla se mnou v Itálii. A já spala krásně krásných deset hodin.

S odstupem času bereme vše jinak.  Koukáme na to s nadhledem. Minulý režim už se nám nezdá tak hrozný - on pro mne ani hrozný nebyl, já byla dítě a měla jsem se dobře. Nic mi nechybělo. A  příhody, které se mi před třiceti lety zdály hrozné, před dvaceti lety trapné a před deseti lety jsem si na ně vůbec nevzpomněla, i ty příhody se mi teď zdají hezké a úsměvné.

Třeba jako když jsme si s Mirkem hráli na manžele a načapala nás kamarádka. Bylo nám asi deset a on měl ruku pod mým tričkem. Nebo když jsem se učila líbat - můj učitel byl velký světle modrý plyšový medvěd a mamka vešla do pokojíčku. A když jsem si jako v seriálu Chobotnice hrála na komisařku. Vyrobila jsem si tenkrát policejní průkaz (padla na to i má hlava ze třídní fotky) a v parku za barákem jsem vyšetřovala podezřelé - stromy. No co, někdo stromy objímá, že prý dodávají energii - já jako komisařka Cattani je vyšetřovala. Jen kdyby nešli sousedi z autobusu a nekoukali na mne, jak na dítě zralé pro Chocholouška. 

Já si hrála na všechny filmové hrdiny. Vždycky jsem se nějak v tom  filmu našla. Třeba film Přijela k nám pouť - na řetízkovém kolotoči a na lodičkách, když k nám do Hlubočep přijela pouť, zpívala jsem ,,žluťásku, žluťásku ...." a hledala fešáky mezi světskejma. Naštěstí jsem nikoho nenašla. Kopretiny pro zámeckou paní - běhala jsem v našem parku v lehkých šatičkách a trhala kopretiny. Večer jsem pak seděla v okně a snila, že mi někdo spouští kazeťák. Léto s kovbojem - zamilovala jsem se do sousedovic Martina, protože chodil v džísce a bydlel na statku. Byl tak trochu tomu Hanzlíkovi i podobnej. U seriálu Tajemství proutěného košíku jsem chodila na půdu a lezla po trámech, dokonce jsem začala kreslit (což mi nikdy moc nešlo a nejde) a schovávat to pod vikýřem. Prostě jsem se v každém filmu našla, hlavně když v tom byl kousek romantiky.  A všechny tyhle vzpomínky mi vtisknou úsměv do tváře. 

Dnes je den mezinárodní den štěstí. A i když máme každý nějaký ten problém, někdo menší, někdo větší - snažme se alespoň trochu usmát - třeba zrovna při vzpomínkách před spaním. Vždyť život je tak krásný a s úsměvem je ještě krásnější. A jestli tomu teď říkáte ,,debilní život," tak se nebojte, za pár let to budou - staré dobré časy. Nějak bylo, nějak bude - hlavně aby jsme tu byli my!