Jak jsme jezdívali k tetě Máně na zabijačku

Bylo nebylo .... tenkrát se vegetariánům v masně líbilo. Bílé kachličky, které připomínaly spíš nemocnici, pár konzerv a jinak nic. Jen kus žebra na velkém háku a vedle kousek nějaké flákoty - na mámu šly mrákoty. ,,Pane Liprt, vy nic nemáte? Chtěla jsem udělat nějakou omáčku." Mamka se rozhlíží po masně a vidí jen konzervy s hovězím ve vlastní šťávě. 

,,Ale paní Šimonovská, pro vás vždycky něco najdu" a vytáhl z pod pultu kus něčeho, co se mi vůbec nelíbilo. Mamka dělala vedoucí na poště, naproti domu Liprtů. Taková známá se vždycky hodí, říkal si řezník a vtíral se dál. ,,V pondělí si přijďte, dovezou vepřové." Fláknul flákotou na papír, hodil to na váhu a než se ručička na váze zastavila, už to balil a malou tužtičkou psal na balíček cenu. ,,My jedeme o víkendu na zabijačku, příští měsíc budu mít masa dost, ale děkuji. Mamka věděla, že Liprt dělá dobráka, ale jako každej řezník je to zloděj. Vlastně to věděli všichni, od Žvahova až po Výšinku. Jenže v té době to byla v celém okolí jediná masna, takže kdo neměl vlastní maso a nejezdil do centra, musel nakupovat u Liprtů a být s nimi za dobře. Ovšem říkanek a vtipů se na řezníka a jeho ženu, která tam také pracovala, skládalo bezpočet. ,,Liprt se uprd se Liprtce do hrne, Liprtka myslela, že peče lívance." Tuhle si pamatuji přesně, zpívala jsem si ji často, když jsem chodila kolem jejich domu do školy. ,,Mami kup mi párek a rohlík." Milovala jsem studené párky, později hlavně ty svlíkací. ,,Tak ještě šest nožiček párků, sádlo a deset rohlíků." Sádlo v té bílé umělohmotné vaničce si pamatuji dobře, ale to se používalo jen na vaření. Domácí sádlo se škvarkama namazané na chlebu - mňam to byla jiná kvalita. ,,Není sádlo jako sádlo," říkávala babička mamce, když viděla bílou vaničku. Mamka jen zakoulela očima - tchyně má vždycky pravdu.

Konečně jsme dorazili do Piletic. Je pátek večer, všichni už nás čekají u Šimońáků - tety Marušky a strejdy Vaška. ,,Tak kdy přijde řezník," ptá se táta strejdy, když si jdou do kotelny čoudnout. ,,Ráno v sedm, takže v šest tam musíme být Karle." Prase se zabíjelo u Řezníčků. Sestřenice Iva už byla vdaná - Řezníčková, bydlela s velkým Martinem u babičky, na druhé straně Piletic a měli malého Martínka. ,,Ivo, můžu spát u vás? Chci to vidět, jak čuníka vyženou." Tenkrát mi bylo tak deset, Martínkovi něco kolem čtyř let a byli jsme nejlepší kámoši. Já si vždycky rozuměla spíš s mladšíma. Vždyť já ještě skoro v šestnácti ,,tahala za sebou gumového kačera." Šla jsem tedy k sestřenici a babička nás nechala spát u ní v duchnách. ,,Kájo vstávej, čuník už je venku," skáče mi Marťas po peřině jak v pohádce Perinbaba. Oba utíkáme v pyžamu k Ivě do obýváku, odkud je vidět na zahradu. Když probíháme babiččinou síní, volá babička od kamen. ,,Děti, máte tu horké kakao a bábovku." Ale to nás v tu chvilku absolutně nezajímá. Odhrneme záclonu a nalepíme nosy na okno. Strejda Vašek, velkej Martin a můj táta vypouští čuníka. Nahání ho směr stodola, kde čeká řezník s pistoli na prase. ,,Už?" Zavřela jsem oči, tohle jsem nemohla vidět ani jako malá. Ale jitrnice a ovar, to jo, to jsem sežrala. 

Rychle jsme se s Martínkem oblékli a běželi jsme na zahradu. Ve velkém hrnci se vařila voda, v garáži a ve stodole vše připravené a čuník leží ve dřevěných neckách. ,,Proč do něj pícháš?" ,,Testuju, jestli je opravdu mrtvej." Odpoví mi Martínek, který píchá klacíkem do čuníka, mezi tím, co ho strejda a táta zbavují plechovými ,,trychtýři" chlupů. Pak ho pověsí ve stodole a nechají vykapat krev. Jak to šlo přesně za sebou, jak dlouho to trvalo a kdo co dělal si pamatuji jen matně. Máma, teta Maruška a Iva vařily krev na prejt a na tlačenku, kterou pak v garáži dělaly. Špejlit jitrnice jsem jim pomáhala i já, moje ségra Iveta a sestřenice Jitka. Ale pak Marťase a mě zavolala babička do kuchyně. ,,Děti, pojďte se ohřát, mám tu pro vás jazýček." Jazyk byla delikatesa, která se dávala hlavně dětem. Babička v kuchyni strouhala křen s jablky, to byla vůně panečku, až jeden zaslzel.

Jelikož byla většinou pěkná zima a ohřát se dalo jen v blízkosti kotlů, všichni se zahřejvali už od rána slivovicí a rumem. Vlastně se divím, že si někdo něco neufik - těma velkejma kudlama. Prdelačka - polévka z krve a krup se dávala do zavařovacích flašek, aby si jí každý mohl odnést. Stejně tak sádlo. Jitrnice, jelítka a kusy masa se rozdělily, ovar se snědl hned ten večer. A jelikož se ten večer ještě u Řezníčků posedělo a popilo, mohli jsme spát s Martínkem zase v duchnách. ,,Marťas, když mi budeš kreslit na záda, dám ti ty karty s Vinetuem," snažila jsem se udělat obchod. Já milovala šimrání a kreslení na zádech a Martínek mě už dva dny přemlouval, ať mu ty karty za něco vyměním. ,,Tak jó"- obchod byl uzavřen. Jenže u kreslení jsme oba během několika minut usnuli, takže Marťas měl Vinetua skoro zadara. 

Druhý den nám teta Mařka nabalila k výslužce ještě vajíčka, slepici a králika. ,,Vždyť ty holky jsou tak hubený, v tom městě Jiřko určitě pořádné maso neseženeš." Strachovala se o nás teta a přidávala flašky se sádlem do tašky. Kdyby mě viděla teď, jak pěkně jsem jí po tom vesnickém gáblíku narostla, ubrala by. Naše nové světle-modré embéčko nešlo skoro zavřít, ale to by v tom byl čert, aby jsme se nevešli i s tím zavařeným zvěřincem.

Když jsem teď na Google hledala fotku pro tento blog, udělalo se mi docela blbě. Zadat slovo ,,zabijačka,, do hledáčku obrázků, to se jednomu sevře srdce. Zvláštní je, že tenkrát mi nevadilo koukat na to ,,v přímém přenosu." Dnes to nemůžu vidět ani na fotkách. 

Paul McCartney řekl: ,, kdyby jatka měla stěny ze skla, každý by byl vegetarián." A má pravdu!