Co chcete mít v životě? Já život!

Život je tak krásný a krátký. Lidé se honí za penězi, za kariérou, za svými sny. Ano, peníze i sny jsou v životě potřeba, ale nic se nemá přehánět. Kolikrát jste se za poslední dobu podívali jen tak do korun stromů, sedli si a koukali do sluníčka, pozorovali oblohu, ať už mraky, jak po ni plují a nebo ten úžasný západ slunce. 

Já to poslední roky dělám často. Nejspíš od té doby, co umřela mamka a pár dalších mladých lidí co jsem znala. Člověk si pak nějak více uvědomuje, jak je vše pomíjivé. Máte barák, auto, peníze a v necelých čtyřiceti letech infarkt. A takovej hezkej kluk to byl. 

Když jdu ráno se psem ven, pozdravím sluníčko, jehož paprsky mě doslova nabíjí energií. Jsem blázen? No úplně normální nejsem, ale kdo je? Snažím se být šťastná a vděčná za to, co mám a jak se mám. Dneska jsem však vzpomínala na ty, co už nemám a přepadla mě dušičková nostalgie.  

Každému z vás kdo tohle čtete, každému pravděpodobně už někdo umřel. Dnes jste zašli na hřbitov nebo jste doma zapálili svíčku a zavzpomínali. I já jsem zapálila svíčky za ty, kteří už nejsou mezi námi a které jsem milovala. Bohu žel, je jich už nějak moc! Máma, táta, syn mé sestřenice, můj bývalý přítel, můj kamarád, strejdové, babičky a dědové. To nepočítám lidi z okolí, které jsem znala. Nejhorší na tom je, že to byli skoro všichni mladí lidé, kteří tu mohli ještě spousty let být. Osud tomu chtěl jinak. 

Máma - pro většinu z nás nejdůležitější člověk na světě. Bylo jí něco málo přes padesát let, když se u ní začala projevovat její nemoc. Zda to byl následek z dětství, to doktoři nedokázali potvrdit, ale ani vyloučit. Pár let se držela docela dobře. Pak pokusy o sebevraždu, antidepresiva, léčba, odumírání mozkových buněk. Poté léčebna Letiny u Plzně, kterou nikomu nedoporučuji! Tam se o pacienty vůbec nestarají jak by měli - jídlo co jsem vozila mamce z Itálie mizelo, jí kručelo v břiše, když jsem přijela nečekaně, našla jsem ji v hrozném stavu, po seřvání a stížnostech byla do pěti dnů jako rybička - no šílené! A za tohle si berou kolem pětadvaceti tisíc - důchod plus příspěvek od státu!?! Bohu žel jsem žila v Itálii a dodnes si vyčítám, že jsem tam mamku nechala. Zemřela v necelých 64 letech. Každý den mi chybí, každý den na ní myslím a doufám, že se s ní tam nahoře jednou potkám!

Táta - po zanedbané mrtvici v nemocnici na Františku, dostal  mrtvici druhou a ochrnul na půlku těla. Pět let ležel v domově důchodců v Sedlčanech. Tento domov je oproti Letinám u Plzně úplná pohádka. Milé sestřičky, voňavé pokoje, nikdy se nic neztratilo. Nezapomenu však na to, když mi táta, který ležel na pokoji v xtém patře řekl ,,Kájo kdybych se mohl zvednout z té postele, tak vyskočím z okna." Já si nedovedu představit, jaké to musí být utrpení čtyřiadvacet hodil ležet a koukat do stropu. Pět let! Mozek vám funguje, tělo ne. A pak postupně i ten mozek degeneruje. Chudák táta, to si nezasloužil! Mamka i táta byli v léčebně cca. pět let. Umřeli v rozmezí tří let ve skoro stejném věku.  

Martínek - syn mé sestřenice z Piletic, zrzek jako já, úžasnej kluk, kterej měl spousty zálib a kamarádů. Prožila jsem s ním dětství, byl jako můj brácha. V době jeho dospívání už jsem do Piletic moc nejezdila, poslední roky před jeho smrtí jsem ho viděla jen párkrát, a proto pro mne zůstal a navždycky zůstane Martínek. Na ten den, kdy mi volala moje sestřenice, že Martin nešťastnou náhodou umřel, na ten pohřeb v tom hrozném mrazu, na ty stovky lidí na hřbitově - na to nikdy nezapomenu! Jediný výstřel, jediný syn - konec! Sestřenici bylo v té době méně než je mně teď. Já se v tom věku snažila otěhotnět, ona ztratila jediného syna. Pro mne život ,,začínal" a pro ní ,,skončil." 

Další nešťastná náhoda, další hrozný osud - můj ex přítel z Ferma Lanfranco. Člověk, který miloval život a užíval si ho co mohl. Od svých osmnácti let měl malé holičství ve Fermu. Sedmého srpna loňského roku, přesně pět měsíců po svých padesátých narozeninách, Lanfranco zaparkoval před výkladní skříní svého holičství. Pokaždé parkoval přes ulici, ten den ne! Ten den, kdy jel kolem náklaďák, ve kterém řidič dostal infarkt a čelně narazil do Lanfrancova auta. Ve špatný okamžik na špatném místě, jak se říká. Tohle byla ovšem hodně špatná vteřina! Kdyby Lanfranco zamykal obchod o vteřinu déle, kdyby mu zazvonil telefon, kdyby si v tu vteřinu nesedl do auta - kdyby!  

Pepino - můj italský kamarád, kterého jsem znala z Prahy, jelikož chodil na jídlo do restaurace Adriatico v naší ulici. Také jsem tam občas chodila. Díky Lanfrancovi jsem se zamilovala do všeho, co bylo spojené s Itálií. Pepíno - Giuseppe tam chodil často, slovo dalo slovo, a když se po čase dozvěděl, že se stěhuji do Itálie, vedle Acquasparty, kde bydlel on - byl v šoku! ,,Co tam budeš dělat? Ty jsi blázen, z Prahy do takové díry! Já jezdím do Prahy občas pracovat, ale hlavně se odreagovat - žít, nejraději bych v Praze zůstal a ty pojedeš tam? Tam se zblázníš nudou!" V Itálii jsme se párkrát viděli, ať už u nás doma a nebo v restauraci. Jednou večer nám zavolal společný známý ,,Pepino se ve svém bytě oběsil." Samota je zlá!

Život je strašně křehký, dneska tu jsme a zítra - kdo ví. Proto žijme dneškem, užívejme si každého dne jak nejlépe to jde. Radujme se z maličkostí, a když nás někdo nebo něco vytočí, snažme se na to nemyslet, nestresovat se a nebo v myšlence ,,odbočit" k něčemu hezkému. 

Když mě naštve partner, v první chvilce se ,,stěhuju do Prahy," ale pak zavolám kámošce a vykecám se z toho, pustím si nějaký romantický film a vybrečím se a nebo třisku dveřma, rozbiju co mám po ruce a vyvztekám se. Měli jsme šest židlí, už máme jen čtyři, skleniček taky dost ubylo a kamarádka má občas hlavu jak pátrací balón. Ale když to pomůže, udělejte to. Neduste v sobě zlobu, netrapte se tím několik dní. Nestojí to za to! Vždyť když nejde o život, tak jde o hovno!

Já bych chtěla samozřejmě žít co nejdéle, ale jak zpívá Tomáš Klus ve své písničce ,,jestli mám umřít, tak honem ať nejsem na obtíž" a hlavně ať se netrápím roky jako moje mamka a můj táta!

A teď se všichni podívejte směrem nahoru a pozdravte ty, kteří na vás koukají z nebe. Třeba vás přijdou dnes navštívit do snů. Já v to doufám každý večer. Tak dobrou noc a krásné sny!