Krásné jmeniny přeju, užij si to, holka!

Děkujuuuu 

Karlo, k dnešnímu svátku hodně štěstí, zdraví a pohodový život pod italským sluncem.:-))

Ten blog jste napsala moc hezky. Zvlášť ten smysl života - příroda, ne mamon. Dík.

 Děkuju moc i Vám  Tady se svátky neslavěj, ale poslala jsem aspoň Maurizia pro dorty, ať si po obědě dáme ke kafíčku  Jinak je tu dnes sluníčko i mraky, ale ty velké bílé  Tak mám otevřené okno a při psaní na ně koukám 

Kájo, ikdyž smutné psaní, i to k životu patří. A jak píšeš, je fajn se někdy "vykecat"...a už se moc těším na ten chystaný blog

Na ten o sexu Jitko ? 

Také se bojím chvíle, kdy tluču na vrata...a nikdo neslyší, že vnímám.

Kruciš, že jste radši nenapsala, že lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. :)

No vcera me ta nostalgie nejak prepadla. Dnes jsem sla s osmdesatiletou tchyni do fabriky na cokoladu v Perugii, pak kaficko, cigarko - ona ja jen cokoladu.............treba se taky dozijem takoveho pekneho stari a pak usneme, jako moje babicka a uz se neprobudime 

Na dušičky...pozor dejte...do mechu v lese si nelehejte :)

Kamarade ja si nemela lehat ani do postele. Po vcerejsim nocnim psani o dusickach jsem mela nocni mury. Dnes vecer budu psat asi o sexu..................

Hodně smutný čtení a ač mi je o nějakou desítku let víc než Vám tak jsem se taky zamyslel nad podstatou života.Jsme tu jenom na chvíli. Někdo na delší někdo na kratší.

Kdosi řekl: Nebojím se smrti,bojím se umírání.

Manželku v padesáti sedmi letech postihla mozková mrtvice,byla na Františku a tam mi bylo řečeno abych počítal s nejhorším.Byl to pro mne šok.Člověk jěště nedávno plný života se potácí mezi životem a smrtí.Dopadlo to relativně dobře.Zůstala ochrnutá na půlku těla ale bojovala a po třech letech už sedí na vozíčku a s holí udělá pár kroků.Naučila se psát mluvit a pomalu se ji obnovovala pamět.Je to ale boj na dlouhou trať.

Petre u vaseho komentare mam husi kuzi  Vasi pani je mi lito, musi to byt pro ni strasne tezke, i pro vas. Nastesti je s vami doma a ne jak chudak muj tata v lecebne. Aspon nebudete mit nikdy cerne svedomi jako mam ja. Jsou to smutne pribehy relativne mladych lidi. Kdyz vidim tchyni, v osmdesati letech jako rybicka, nikdy vazne nemoci, nikdy zadna operace, manzel ji zemrel v devadesati. A cele jejich pribuzenstvo je na tom podobne.To je opravdove stesti, dozit se takoveho veku ve zdravi. 

A to, co kdosi rekl o tom umirani, to je presne. Ja jen prosim Boha, abych umrela rychle jako Lanfranco a ne hrozne a pomalu jako mama s tatou