SpoKOJENÉ děti nepláčou aneb vyCHOVAT nebo odchovat?

Děti primitivních domorodých kmenů údajně téměř nepláčou. Jejich primární potřeby - potřeba nošení a potřeba kojení kdykoliv na požádání - je se vší samozřejmostí naplňována. Primitivní ne vždy znamená hloupé. Primitivní znamená

to základní, prosté. A věřit svým instinktům, to jsou základy, na které jsme zapomněli.

Když se narodí dítě, je pro něj pláč či kňourání jediným prostředkem, jak dát najevo, že mu něco chybí. Ať už jde o plnou plenu, hlad či náruč mámy, pláč má vždy nějaký důvod. Devět měsíců bylo součástí jiné bytosti - a nikdy nepoznalo hlad ani samotu – po narození si o tyto primární potřeby musí samo říci. Jak jinak než pláčem, když ještě neumí mluvit? Někdy přichází naplnění hned, někdy si musí počkat. A někdy se bohužel nedočká, protože maminka uvěřila, že je dobré kojit pouze v určitých časových intervalech. Nebo že přílišné nošení dítěte zvyšuje riziko, že bude rozmazlené. Víra, že miminka prostě (bezdůvodně) pláčou, je velmi nebezpečná, neboť vede k ignorování základních potřeb dítěte.

Intuitivně má žena obvykle nutkání plačící dítě zvednout. Intuice ví. Mnohdy je ale potlačena čtením knih, které tvrdí, že je dobré nechat dítě vyplakat, aby si (na laskavou náruč rodiče) „příliš nezvykalo“ a samozřejmě také proto, aby si máma odpočinula (Nechá však matku odpočinout od svého pláče dítě spokojené či nespokojené?). Spočívat na břiše své mámy je přitom jeho primární potřebou, stejně jako u mláďat všech ostatních savců. Dítě je naprosto bezbranné a odkázané na matku (mnohem více než jiní savci, kteří jsou již po narození obvykle schopni se sami pohybovat) - pocit klidu a bezpečí tedy logicky pociťuje pouze v její přítomnosti. Existují v podstatě dva druhy literatury - nošení podporující nebo odporující. Potřebujeme však příručku na použití vlastního srdce?

Za obzvláště škodlivou pro psychiku dítěte považuji tzv. Estvillovu metodu, která je u nás bohužel poměrně oblíbená. Metodu, při které se dítě nechává vyplakat, aby se naučilo samo spát. Ano, ani osamělé dítě nebude plakat věčně. Po určitě době to vysílením vzdá. Je však úspěch, když dítě rezignuje na volání po lásce? Je opravdu tak nelogické, že se dítě bojí spát samo? Dítě se učí především nápodobou - tedy chováním, které vidí u svých rodičů. Co jej učíme, ignorujeme-li jeho pláč, jeho naléhavé volání? Učíme jej laskavosti či necitlivosti vůči potřebám druhých? Bude cítit jistotu lásky a tedy i pocit bezpečí a důvěry k lidem nebo bude zmatené?

Taktéž je mýtem, že pláč dítěte bezprostředně po narození je příznivým jevem. Že zkrátka o sobě dává vědět. Žádné dítě se ale po narození nerozpláče jen tak. Žádný pláč není bez příčiny. Porod samotný je náročným zážitkem nejen pro matku, ale i pro dítě. Pokud mu ale příchod na svět ulehčíme simulací podmínek v děloze - tedy přítmím, komorní atmosférou, citlivým zacházením a co především - okamžitým přiložením k matce (a ponecháním zde co možná nejdéle), pak takové dítě obvykle ani nepláče. Pokud se dítě narodí do světla, chladu a to jediné, co zná a je pro něj symbolem bezpečí - jeho matka - zde není, co asi zažívá?

Někdy se skutečně zdá, že dítě pláče bez příčiny - ale jen proto, že onu příčinu sami neznáme. Co jiného může v takovou chvíli léčit lépe než laskavá náruč? Věřím, že láskou se rozmazlit nedá. Rozmazlenost je dána výchovou bez jasně nastavených hranic - tedy pakliže si může dítě dovolit co chce (např. mlátit kostkou o zrcadlo) a dostane, cokoliv si zamane. Fyzické projevy lásky a nošení však dávají dítěti pocit bezpečí a sebevědomí. Nošení na rukou je samozřejmě vyčerpávající - dobrý šátek či nosítko je však pohodlný jak pro matku, tak i pro dítě. Kombinovat přitom lze podle potřeby šátek i kočárek - tak jsem to ve vší spokojenosti dělala já. Samozřejmě jsou zde tvrzení, že šátek by mohl poškodit dítěti záda - pokud je však dobře uvázán, naopak zdravý vývoj páteře a také kyčlí podporuje: http://www.rodina.cz/clanek731.htm

Intuitivně to, že je nošení dítěte prospěšné, stejně jako reagovat na jeho potřeby, víme. To, co nás odloudí od vlastního moudrého vedení, je obvykle strach. Strach, že dítě rozmazlíme, strach z nepochopení okolí a podobně. Věřme raději lásce než-li strachu. Každá matka schopna naslouchat své intuici je tou největší odbornicí na své dítě a žádná kniha na světě nebude vědět to, co ona. Jak jednou řekla jedna moudrá paní: "Nečti knihy, čti své dítě."