Milá Karlo,správně píšete, že jestli dar nebo "trest" to je na rozhodnutí každého. Těší mě, že píšete poznatky a zkušenosti z praxe, které aktuálně zdravému lidskému životu tolik chybí... abychom sami ze sebe začli zase vnímat, že nábojem každé myšlenky jsou prvotní city, emoce, a ty je třeba uvolňovat vertikálně.Posilovat humanitu všech, když neurovědci deklarují, že naše civilizované mozky degenerují a hromadně hloupneme. Děkuji Vám

Myslíte si, že v reálném životě bude někdo dospělého s ADHD tolerovat nebo mu bude poskytovat nějaké výhody?

Když čtu jak se ADHD projevuje, tak jsem asi nějaký typ tohoto onemocnění měl, neb jsem byl vždy označován jako dítě nezvladatelné, nevychované a vzpurné s poruchou pozornosti. Ale díky tomu, že mi nikdo žádnou speciální výchovu neposkytoval, ale naopak jsem se musel velmi tvrdě prosazovat jak v kolektivu dětí na základce i přesvědčovat učitele, že nejsem darebák a že mám poměrně vysokou inteligenci abych učivo zvládl s přehledem i když jsou se mnou zdánlivě problémy, tak i později mezi studenty na universitě jsem se prosazoval obtížně, ale nakonec jsem vystudoval dvě. Znamenalo to, že jsem musel vynaložit značné úsilí překonat hendikepy, které tato povahová abnormalita přináší, ale naučilo mne to také tvrdě na sebekontrole pracovat a nespoléhat na nikoho jiného, než na sebe, což vygenerovalo nadprůměrné výsledky, kterých jsem dosáhl jak v povolání, později podnikání, ale i co se týká společenské prestiže.

PS. Zásadně odmítám poskytování jakýchkoliv úlev nebo zvláštní péči dětem s touto povahovou odchylkou, protože v reálném životě už žádné úlevy mu nikdo poskytovat nebude. Poprat se s tím povahovým hendikepem musí naučit každý sám!

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Jane, vy jste se se svým údělem popral sám, to ale přece neznamená, že musí mít tvrdý přístup bez podpory i ostatní. Dospělí se musí obvykle se svým ADHD poprat sami, myslím si ale, že to, jak k nim bylo přistupováno v dětství, velmi ovlivňuje, jak sami k sobě přistupují v dospělosti. Až 75 % lidí s ADHD má současně nějaké psychické potíže, což je pro mne dost alarmující fakt. ADHD děti mají navíc často různá dys, tedy různé poruchy učení – i v tomto případě nemají mít úlevy? Souhlasím ale samozřejmě s tím, že úlevy by neměly být přehnané – dítě pak nemá motivaci se snažit.

Zajímavý článek. Jednou jsem absolvovala přednášku/workshop (učili jsme se techniky na práci s ADHD dětmi) s jednou uznávanou odbornicí z Brna a ta zajímavě odpovídala na otázku nevychovanosti. Nevychovanost a ADHD se projevuje stejně, jiná je příčina. Jak to máme rozeznávat? Nepotřebujeme to rozeznávat. Techniky jsou stejné a fungují pro obě skupiny (jen na nevychované dítě platí i něco jiného).

Ještě jsem ti to jednou přečetla a samozřejmě: "Nevychovanost a ADHD se projevuje stejně.." - tohle platí jen při povrchním náhledu.

Syn mé přítelkyně občas zadrhává, konkrétně když chce rychle něco sdělit a myšlenky mu běží rychleji než jazyk (je mu jedenáct). Je to důsledek toho, že ho jeho mladší sestra téměř nepustí ke slovu.

Jeho otec ho ovšem ve snaze prokázat zájem vzal k logopežce (hezké slovo, že?), která diagnostikovala ADHD. Poznala to z občasného zadrhávání (před ní se mu to nestalo, byl u ní bez sestry) a protože se mu zhoršil prospěch (těsně po rozvodu rodičů). A doporučila okamžitě začít navštěvovat psychologa.

Přítelkyně to rázně odmítla, neb by se mu děti, až by se to profláklo, samozřejmě ve třídě smály a namísto fundované rady lékařky (je-li tedy logoped lékař) mu zakázala xBox, dokud si neopraví známky.

Dnes má prospěch slušný, xBox má opět (byť omezeně) povolený a nic mu není.

Netvrdím, že ADHD neexistuje, tvrdím jen, že značná část údajně "postižených" by se dala docela snadno vyléčit.

Logoped není lékař a k diagnostice nemá kompetence. Žena je logopedka.

Dobrý den, Karlo. Vítejte a) po odmlce a b) coby spřízněná duše. Syna s ADHD jsem vychovala, takže Vás naprosto chápu. Všemi těmito fázemi jsme si prošli. Mně ty první navíc obolavěla babička-tchyně, která, penzionová neuroložka, pojem ADHD popírala a ze mne dělala v tom vyčerpání a zoufalství i hysterku, aby mi, po 2 letech při narození dcerky vyčetla, jak jsme si k tak postiženému dítěti mohli pořídit další. Já jsem měla štěstí v neštěstí, že se synkovo hyper-aktivita kolem 4. roku věku začala měnit v to,co jsme si já pojmenovala "hyper-kognitivita". Tedy ne, že by se přestal projevovat jako živoucí perpetuum mobile, ale stejně urputně nasával informace ze všech oborů. Jeho otázky nezačínaly "proč", ale "už vím, že... a teď mi vysvětli, jak...". Problém byl, že měl v 6 letech 6letý rozdíl mezi EQ a IQ (IQ na 9, EQ na 3)= nabyté informace pečlivě zafajloval, ale nedokázal pojmout emočně. Jednou tu Odysseu popíšu, ale věřím, že jsme si se synkem zle nepočínali. Je v 5. ročníku úspěšného studia medicíny a věřím, že dokonale zhodnotí kombinaci analytického mozku a neuvěřitelné empatie. ADHD denně poznávám i jako pedagog. Jako donedávna učitelka dospělých tvrdím, že v populaci nás (pra)rodičů je tak 20-25% lidí, kteří byli označování jako zlobiví, nesoustředění a dnes jsou často odborníky ve svých oborech... anebo také ne. Vždy je to o přístupu a součinnosti rodičů, pedagogů, ale i dětí samotných. Jako učitelka na ZŠ se s dětmi s tímto stigmatem potýkám též. Snažím se jít těmto dětem naproti s pochopením stejným, jako tehdy k mému synkovi. Vymýšlím způsoby, jak je motivovat a hodnotit jejich sebemenší snahu. Opět tvrdím, že je to opět o rodičích,škole a dítěti a jejich důslednosti a součinnosti. Už teď lze vysledovat, jak se mezi těmito dětmi profilují ti, kteří se svou "jinakostí" perou a vyhrávají a ti, kteří se za ni schovávají a já se obávám, že mnozí se schovávat nepřestanou.Vám se synkem hodně a hodně štěstí.

Díky za přivítání! :) Ano, je to hodně o součinnosti a důslednosti všech. Díky za každého učitele, který se snaží přistupovat k takovým dětem s pochopením - jako máma ADHD syna se jistě více do takových dětí dokážete vžít. :)

Bohužel jen málokdo už ví, že tento problém nezmizí s pubertou či ukončením školy. Ať už ZŠ či další. Jen se to "přeleje " jinam a ten člověk s tím zápasí dál. Jen tím, jak dospívá, je to méně vidět. Hodně pak záleží na ostatních lidech na pracovišti, jak to přijmou. Je dobře, že dnes se o této problematice mluví a píše. Já se před lety doslova pídila po každé informaci a když jsem třeba žádala dětskou lékařku o doporučení na vyšetření mozku pro dceru, někdy začátkem druhé třídy, sice papír napsala, ale s poznámkou " na žádost matky " . Pak už jsem jí jen donesla vyjádření z pedag.psych.poradny , tvářila se docela překvapeně. Jinak výborná pediatrička, ale tohle zamrzí.

Nezmizí nikdy. Jen se s ním je potřeba naučit žít. Co nejdřív a co nejracionálněji. Naučit dítě orientovat se v běžném světě a akceptovat ho jako rámec pro život. Je dobré vědět, že dítě chápe svět po svém a funguje v něm trochu jinak. Ale taky dokázat ho od světa neoddelit a pomocí mu vplout mezi lidi. To je úkol každého rodiče, v případě, když se dítě jakkoliv odlišuje, úkol dvojnásobný a prvořadý.

Soudím, že je to naopak - nikoliv "světě chápej bez výhrad moje dítě", ale "milé dítě, toto je svět. Je trošku jiný, než by byl pro tebe ideální, ale je to náš svět a já tě v něm naučím žít.

Chápu že se s tím perete a děláte to určitě dobře. Také jsem rád, že to nemusím řešit u žádného ze svých dětí. Přesto mám poznatek z druhého břehu. Jeden chlapec našeho syna při převlékání po tělocviku chytil a otřískal s ním zdi. Byl to ten samý, který předtím našemu chlapci několikrát řekl, že ho zabije. Když jsme to řešili ve škole za přítomnosti matky, zjistili jsme, že má ADHD. Chlapci se prý nelíbilo, že náš syn nebyl v tělocviku stejně dobrý jako on a prohrál jim v hodině zápas tím, že nechytil míč. Nebyl to žádný turnaj, ale v podstatě výplň hodiny. Mimochodem, měl jsem co dělat, abych ženu uklidnil. Chtěla, aby syn chodil jinam. Mimochodem nebyla sama, jako nejjednodušší variantu to viděla i ředitelka, vždyť přeci náš syn je chytrý a šikovný a může chodit kamkoliv. To je podle vás to, že nám takové děti ukazují co je ve světě špatně? Nebo máte jiné vysvětlení?

Petře, ne každé ADHD dítě je agresivní. V případě vámi zmiňovaného chlapce je problémem agresivita, ne samotné ADHD, a to je jiná kapitola. Řešení matky chlapce i ředitelky je i pro mne úplně mimo rozumové chápání, v tom jsem s vámi za jedno. Agresivitu by měli rodiče dítěte řešit s psychologem. Nicméně, měla jsem možnost pracovat s podobným typem žáka a můj osobní pocit je, že tyto děti mají dojem, že jsou zavrženy celým světem a jakýkoliv náznak dalšího nepřijetí či selhání - třeba i ve sportu - už pak absolutně psychicky nezvládají. Tím však nic nechci zlehčovat a úplně vaše rozčarování chápu.

Skvělé

Díky moc!

Poučný článek. Pěkně napsáno.

Děkuji moc za tak milou odezvu!

Výborný článek. Díky. ADHD je dar. Pro všechny

Díky! Hlavně je to dar ve formě lekce trpělivosti.