Léčitel má čtyři nohy

Věřím, že některá zvířata mají dar léčit. Že nepřicházejí do našich životů náhodou. A že domácí mazlíčci si mnohdy vybírají nás, ne my je.

Jako každé dítě jsem zvířata bezmezně milovala. V době, kdy jsem bydlela s rodiči, jsem však měla akorát křečka a ten mi z neznámých důvodů po týdnu umřel. Usoudila jsem, že nejsem dobrý chovatel a na čas na zvířectvo zcela zapomněla. Po mnoha letech, vzestupech a pádech jsem ovšem byla ulovena mužem se dvěmi psy – a s ním teprve začala pořádná divočina. Pan Ježek evidentně zvířata přitahoval. Jednou nám do podkrovního bytu v Ostravě vlétnul netopýr, pak zase odněkud přitáhnul zraněného ptáka, potom pro změnu ježka. Já našla v parku andulku a ještě jsem tou dobou vlastnila darovaného zakrslého králíka. A s přestěhováním se na vesnici teprve začal zvěřinec. Proč ale tento výčet zvířat vlastně sepisuju?

Věřím, že zvířata mají dar učit nás. Dar léčit. Že jsou moudřejší, než si dokážeme připustit. A tímto bych chtěla všem čtyřnohým přátelům, kteří do mého života přišli, poděkovat.

První silný zážitek s domácím zvířetem přišel s fenkou Žofinkou. Byl to voříšek a byl mému muži nejlepší přítelkyní 16 let. Poslouchala na slovo, měla moudrý a mírný pohled. Já ji poznala až jako psí seniorku. V podzimu svého života Žofinka uklouzla na čerstvě vytřené podlaze v pátém patře činžovního domu a propadla mezerou mezi zábradlím až do přízemí. Muž ji držel v náručí, když umírala. Ten večer mi při světle svíčky vyprávěl, jaká byla a jak k ní před lety vůbec přišel a já jej držela za ruku a tiše naslouchala. Za oknem se pak cosi zatřepotalo. A po chvíli znovu. Jasně a nahlas jsem identifikovala netopýra. „Co by tady dělal netopýr?“ nechtěl tomu věřit. Opětovné rychlé třepotání křídel a jasné obrysy tohoto nočního zvířete však přesvědčily i jeho. V tu chvíli se Jirkovi vehnaly slzy do očí. Nechápala jsem souvislosti. „Říkal jsem Žofince často Ty můj malý netopýre, protože měla uši jako netopýr,“ vysvětlil. Chvíli poté zhasla svíčka a mne proběhl mráz po zádech. Jako by se s námi takto přišla rozloučit. 

Po přestěhování se na vesnici jsem zatoužila po kočce. Asi dva týdny po vysloveném přání si muž po cestě domů z práce všiml ve škarpě kotěte. Mělo vykousnutou část spodní čelisti, bylo vyhublé a zablešené. Měla jsem pocit, jako by byla odjakživa moje, proto jsem ji dala jméno Mia. Vlivem prvotřídní péče se z ní brzy stala zdravá, hravá a velmi přítulná kočička. Během tří let svého života nám třikrát povila pěknou várku koťat – nikdy jsme žádné netopili – vždy se něco rozdalo a něco zůstalo. Po druhé várce koťat jsme už měli v plánu kastraci – Miiny námluvy ale byly časnější než náš zákrok. Po třetím vrhu nám zbyly tři kocouři a Mia najednou začala chudnout a špatně dýchat. Léčena byla antibiotiky na zápal plic, léčba však nezabírala. Mia strádala, v břiše se jí začala tvořit tekutina. Další a další návštěvy u veterináře, diagnóza nejistá. Mia si začala lehat pod kolo zahradních koleček a z posledních sil se často také dobelhala na cestu, kde si lehla a vyčkávala. Vždy se nám podařilo ji odchytit a vrátit domů, její oči ale jako by mi říkaly, že dávno ví, že její cesta zde končí. Až zastupující veterinář poznal, že jde ve skutečnosti o rakovinu ve velmi pokročilém stadiu a doporučil nám její boj se životem neprodlužovat a utrpení zkrátit.

Jedno z koťat, které po ní zbylo, je na mne od narození jako jediné fixované. Vždycky mám pocit, že zvířata si vybírají nás, ne my je. Max, můj milovaný přítulný kocourek, mi vždy, když si sednu nebo lehnu, horlivě saje ušní lalůček. Ztrátu mámy evidentně snáší nejhůř. Max je mým osobním léčitelem - a to bez nadsázky. Vždy, když se cítím nervózní či smutná, si sedne na můj klín a přede – a já cítím, jak se všechny chmury rázem rozpouští. Když mne bolí břicho, automaticky si lehá na něj. Když byl nemocný syn, ulehnul pro změnu k němu. A v posledních dnech, kdy mne po nocích trápí tinnitus – úporné pískání v uších – si Max lehá v těsné blízkosti mých uší a přede – a tento vibrační zvuk je jediným, co vysoký tón tinnitu „ruší“, či přesněji vylaďuje do jemnějších a jemnějších tónů, až nakonec blaženě usnu.

Ne nadarmo tvrdím, že jedna předoucí kočka je lepší než sto Ibalginů.