„Cítím se jako cestovatel, který je zavřený doma.“ Poznejte svět očima ADHD dětí.

Okolím jsou často vnímány jako divoké, nevychované, drzé. Děti s diagnózou ADHD. Jak vnímají tyto děti svět a jak prožívají samy sebe? Vyzpovídala jsem několik z nich.

Jak už jsem psala v článku zde, ADHD - tedy porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou - je neurovývojová porucha, zaznamenatelná změnami v mozku. Projevuje se hyperaktivitou, impulzivitou, nepozorností, vnitřním neklidem, sníženou schopností socializace a seberegulace.

Lidé, kteří o této diagnóze nevědí nebo ji odmítají jako vymyšlenou, tyto děti často vnímají jen jako nevychované a domnívají se, že potřebují pouze tvrdší přístup. Jak ovšem řekla jedna nejmenovaná maminka ve facebookové skupině o vývojových poruchách dětí – kdybych měla ke svému dítěti přistupovat pouze příkazy, zákazy a fyzickými tresty, bylo by cepované a bité od rána do večera a i přesto by byl výsledek nejistý. Specifickým projevem této poruchy je totiž snížená schopnost samoregulace – velmi těžko své chování a emoce ovládají. Rychlý, „těkavý“ mozek a vnitřní neklid totiž ovládá je.

Tyto děti samozřejmě potřebují vedení a řád. Ne však striktní a za všech okolností. Je důležité naučit se odhadnout, kdy je třeba přitvrdit a kdy polevit. Např. tlačit na dítě, které je kvůli poruše soustředění neschopné splnit v daném čase nějaký úkol, znamená zvyšovat riziko afektu a ubíjení vnitřní motivace. Také od nich není možné očekávat, že budou v určitých situacích zcela klidné (například ve výuce – zůstat 45 minut v klidu je pro dítě s ADHD nadlidský úkol) – lepší je vyjít jim vstříc a vhodným způsobem jim pomoci napětí ventilovat (některým dětem pomáhá například mačkání míčku).

Mozek ADHD dítěte zkrátka pracuje jinak. Pojďme nahlédnout, co prožívají samotné děti s touto poruchou.

Jak vnímají děti s ADHD samy sebe?

Dříve nebo později každé dítě s ADHD vycítí, že je jiné. Projevy tohoto nastavení nejsou nepříjemné jen pro okolí takto obdarovaného dítěte, ale i pro něj samotné. Jedenáctiletý Michal na otázku, v čem je pro něj ADHD nepříjemné a co mu činí největší potíže, popisuje: „Mám chaos ve věcech, nemůžu se soustředit. Neumím si uspořádat věci, padají mi, rozbíjím je, nechtěně je ničím.“ Třináctiletý Jonáš popisuje svou jinakost jako neustálé nutkání něco dělat. Být v klidu je pro háďata, jak je někdy jejich pečovatelé označují, opravdu těžké, stejně jako soustředit se výhradně na jednu věc, jak vysvětluje Vítek (12): „Je těžké přemýšlet jen nad jednou věcí, protože se mi tam pořád cpou další věci. I když se snažím, vždy mi tam skočí obraz něčeho jiného.“

Doprovodným projevem poruchy koncentrace bývá zapomnětlivost – zapomínání úkolů a věcí je často okolím ADHD jedince vnímáno jako prachsprostá nezodpovědnost. Psychologové radí nedávat hyperkinetickému dítěti více úkolů najednou, ale postupně jeden po druhém. Ve školním věku si všechny povinnosti (včetně domácích) zapisovat, v předškolním mohou pomoci piktogramy přilepené například na ledničce. Pro ADHada je ovšem typické, že si například do sešitu něco zapíše, ale sešit někde zapomene nebo ztratí. Roztržitost a potíže s krátkodobou pamětí s sebou přináší spoustu trapných a nepříjemných situací.

Mezi deseti dotazovanými jsem měla jedinou dívku – převaha chlapců je v diagnóze ADHD známá. Dvanáctiletá Nikol však za sebe nevnímá jako největší problém nesoustředěnost, ale výkyvy nálad. Problém s ovládáním emocí popisuje i jedenáctiletý Jakub: „Často se rozbrečím, spíš vzteky, i když nechci a pak se rozčílím, když se mi kvůli tomu smějí.“ Nicméně je schopen vidět i kladné stránky své jinakosti. „Jde mi dobře matematika, logické myšlení. Rychle pochopím nové věci.“

Děti s ADHD se shodují v tom, že pozitivem jejich diagnózy je i vysoká výdrž ve sportu a pohybu vůbec. „Mám v sobě strašně moc energie, musím si ji vybít běháním nebo skákáním,“ vysvětluje Vítek (12). Nutkání k pohybu bývá nápadné na první pohled. Málokdy však mají tyto děti možnost se v případě potřeby „vybít“. Zajímavě tento stav vystihl devítiletý David: „Cítím se jako cestovatel, který je zavřený doma.“

ADHaDi v kolektivu

Děti bývají až bolestně upřímné a v kolektivu často vyčleňují ty, které se výrazněji odlišují. Žáci s hyperkinetickou poruchou obvykle mnohem hůře navazují přátelství. David přiznal, že má jen dva kamarády. „Ostatní mě nemají rádi, nevím proč.“ Michal zase dodává, že je pro něj těžké především to, že neví, jak s nimi komunikovat. Děti s ADHD jsou impulzivní, bývají chaotické a díky opožděné emoční zralosti často i nevědomky netaktní. Pokud mají přiděleného asistenta pedagoga, je jeho úkolem, mimo jiné, pomoci spolužákům vysvětlit, že za určité projevy chování dítě nemůže, a zvýšit tak šanci na lepší začlenění do kolektivu (a stejně tak pomáhat dítěti s ADHD pochopit, jak se k okolí správně chovat). Z nepochopení a pocitu nepřijetí mohou v dítěti vznikat první úzkostné stavy a deprese, případně probudit sklony k agresivitě. Dvanáctiletá Nikol se svěřuje: „Teď mám období, kdy se cítím sama. Pocit nejistoty a taky toho, že celý svět je proti vám.“

Dvanáctiletý Vítek kvůli šikaně a dlouhodobým potížím v kolektivu přešel na jinou školu. „Tady je to snadné. V nové třídě jsem se hned začal se všemi kamarádit.“ Maminka chlapce k tomu dodává: „V původní škole byl přístup k řešení potíží se šikanou laxní, v nynější, pokud se vyskytl problém, řešil se hned v zárodku – řešil a skutečně vyřešil. V nové škole je syn v sedmém nebi, je tu malý kolektiv, který drží pospolu, víceméně všichni se snaží.“

Pokud jsou ADHD děti dobře přijímány a zároveň ochotny na sobě pracovat, často fungují v kolektivu jako třídní baviči, inovátoři – a mohou kolektiv příznivě obohatit. Bohužel existují i případy, kdy je dítě pozdně nebo nedostatečně léčeno anebo si není ochotno připustit, že má problém a nechce nic měnit – takové dítě může být naopak hlavním předmětem kolektivních rozepří a celkového narušení chodu třídy i výuky.

Co by si pro sebe přály děti s ADHD?

Odpověď je v tomto případě jednoznačná. Více pochopení. Dle výpovědi dětí je také trápí, když si učitelka myslí, že určité projevy jen předstírají nebo dokonce dělají schválně. Někteří by uvítali delší nebo častější přestávky, možnost se mezi jednotlivými hodinami vyběhat. Trávit více času s rodiči. Mít možnost modernější výuky. Jonáš (13) vysvětluje: „Přijde mi, že je toho zbytečné moc. Např. zeměpis, přírodopis, to si můžu všechno najít, až to budu potřebovat. Teoretické znalosti, které stejně většinou nevyužiju. Raději bych měl více dílen a praktických věcí, třeba o financích.“

Vítek (12) by zase ocenil pozitivnější přístup, který se ukazuje u těchto dětí jako velmi účinný. „Přál bych si, aby mě víc chválili – protože když udělám něco špatně, hned mi to řeknou, ale když udělám něco dobře, berou to automaticky. Aby učitelé nevysvětlovali a nepsali na tabuli zároveň, protože když opisuju, neumím dávat pozor na to, co říkají. A aby více vtipkovali, protože když je s nimi sranda, tak pracuju rád.“

Mezi dětmi s ADHD jsou i nadanější žáci, kteří se ve výuce nudí. Například Jakub (11): „Od učitelů by mi pomohla občas práce navíc, někdy mě to nebaví, vím toho víc než ostatní. Taky potřebuju kdykoliv si promluvit i o nepříjemných věcech s rodiči.“ Maminka Jakuba k tomu dodává: „Každý všední den si s Kubou povídáme, jaký měl den, jestli ho zvládl, jestli se nevytočil, jestli do nikoho nestrkal a jak se chovají děti k němu. Vypadá to, že to pomáhá.“ Jakub přiznává, že mu vadí také nervozita a celkové chování lidí. „Chtěl bych, aby se k sobě lidi chovali hezky a neodsuzovali někoho, kdo se liší.“

Srdečně děkuji všem dětem, které byly ochotné svěřit se se svými pocity, trápeními i postřehy týkající se světa ADHD a také všem maminkám napomocným při vyplňování dotazníku a za poskytnutí doplňujících informací.