Čeští porodníci. Zachraňují životy nebo jen lepí vázu, jež sami rozbili?

Když se řekne přirozený porod, mnohým se vybaví nezodpovědná žena rodící doma nebo tzv. alternativní matka odmítající v porodnici tišící léky, vyžadující vlastní polohu a všelijak komplikující práci lékařů. Porodníci se stali

jakýmisi Bohy v bílých pláštích, kterým se neodporuje.

Říkají nám, že neumíme rodit, že jsme to zapomněly. A já nesouhlasím. Porod je fyziologický proces, instinktivní záležitost. Poddat se instinktům nám ale není dovoleno.

Jako malá jsem se tolikrát v duchu ptala tam nahoru, proč musí tolik žen při porodu trpět. Mou maminkou, kamarádkami a známými mi byl porod líčen jako otřesný zážitek, ohrožující život matky i dítěte. Proč by ale Bůh chtěl, aby ženy tolik trpěly při něčem tak nádherném, jako je příchod nového života na svět? A proč zvířecí samice žádné takové utrpení neznají? Časem jsem pochopila. Instinkt, to je moudré vnitřní vedení. A kde je toto vedení, tam není bolest – respektive je vnímána v závoji opojení, pod vlivem vyplavených hormonů. Jakmile žena musí při porodu zapojit tzv. neokortex – tu část mozku, která odpovídá za logické a racionální myšlení, vnímá bolest plným vědomím, což nikdy nebylo úmyslem Stvořitele. Pak se porod skutečně stává hororem. Pak tělo nepracuje tak, jak má a skutečně hrozí potíže.

Diametrální rozdíl těchto dvou stavů jsem zažila na vlastní kůži. Přijela jsem porodit s tzv. porodním plánem, ve kterém lékař neviděl sebemenší problém. Dokud nebylo do porodu zasahováno, cítila jsem, jak mne mé tělo moudře vede samo, věděla jsem, jakou polohu kdy zvolit a jaké zvuky vydávat. Tělo dokonce několikrát zatlačilo samo. Pak ale přišly standartní vyšetření a zásahy. Neměla jsem sílu se bránit, vše, čemu jsem se potřebovala věnovat, bylo mé vlastní tělo. I přes mé chabé protesty došlo k natáčení ozev vleže namísto domluveného stetoskopu. Tato poloha mi velmi nevyhovovala, špatně se mi v ní dýchalo, bolesti se náhle staly nesnesitelné. Lapala jsem po dechu, čímž se pochopitelně zhoršil také stav dítěte. Následovalo vše, co jsem si tolik nepřála, a co dnes vnímám už jen jako napravování chyb. Oxytocin, tlačení na břicho, použití vexu, nástřih. Šok, pocity viny za to, že jsem nedokázala prosadit své, lítost nad tím, jak traumatizujícím způsobem musel můj syn přijít na svět.

Odmítala jsem nechat vše jen tak být. S partnerem jsme si domluvili osobní setkání s primářem porodnice. Uznal pochybení na straně porodní asistentky (trvání na natáčení monitoru namísto použití stetoskopu, ale i nevybíravé chování bez špetky empatie, okřikování) a na čas jí odebral její post. Z doslechu jsem se pak dozvěděla, že po návratu do práce již respektovala přání podobně po přirozeném porodu toužící rodičky.

Pocit zadostiučinění? Ano. Nicméně.. Téměř denodenně čtu nebo kolem sebe slýchám tolik mému podobné příběhy. S tím rozdílem, že ženy většinou nejsou vědomé a naprosto věří doktorům – porodníkům. Když se ale zeptám na podrobnosti, zjistím, že rodičce nebylo dovoleno zvolit si vlastní porodní polohu, že jí nebylo umožněno pohybovat se, nebo že například byla napomínána za to, že vydává nějaké zvuky. Kvůli nepostupujícímu porodu pak přichází na řadu nejrůznější intervence. Ženy jsou samozřejmě na konci příběhu vděčné za to, že jim nebo jejich dítěti doktoři zachránili zdraví či dokonce život. Netuší, nebo možná ani nechtějí vědět, že lékaři jen lepili vázu, kterou sami rozbili.

Když se řekne přirozený porod, vybaví se většině na porody vzatým odborníkům nezodpovědná žena, která upřednostňuje vlastní pohodlí před zdravím dítěte. V lékařských zprávách je pak mnohdy označována jako „nespolupracující rodička“. To, že dítě a těhotná žena jsou spojenými nádobami, nevidí. Ten, kdo by měl v případě porodu spolupracovat, je lékař - porodník. Musel by ovšem dokázat na čas odložit své ego a naslouchat ženě, jako to dělá průkopník francouzského porodnictví – pan Michel Odent.