Děti přes koleno

    Jako budoucí potenciální babička jsem byla nekompromisní: děti přes koleno budu takhle škrtit, ukazovala jsem.

Ano, uznávám, nejsou to pěkná slova. Ale po odchování dcer a skoro čtyřiceti letech ve školství se nemůžete divit. Nebudu, umiňovala jsem si, vnuky pravidelně hlídat, vodit je ze školky, na kroužky… Konec konců: neužila jsem si toho dost? Nemám za sebou ponocování a vstávávání k nemocným dětem, starosti s jejich dospíváním i s výběrem škol a partnerů?

Stala jsem se babičkou. A s údivem jsem zjistila, že je to něco úplně jiného. Jakoby rodičovská výchova byla větou holou a babičkovská rozvitou. Vnoučata jsem škrtila, ale láskou.

Prý mají být jen pro radost. Ale člověk v letech si uvědomuje důsledky všeho, co je potkává… A potkat by je mělo hlavně šťastné dětství a v něm, kromě milujících rodičů i dobří prarodiče. A tak jsem se snažila.

V obýváku jsem pro ně vytvářela opičí dráhu, skákala s nimi na trampolíně, hrála si na tygra, houpala je až ke stropu. Pořídili jsme si psa, průlezky, bazén. Vodila jsem je do školky a ze školky, na kroužky i do divadla… Konečně jsem porozuměla slovům své matky, která chtěla nás, děti, přitlačit k zemi, abychom nerostly… Já k tomu došla až u vnoučat.

Byla jsem stoprocentní a skoro každodenní babičkou. Až donedávna.

Jednou jsem takhle po jejich odchodu seděla uprostřed poházených hraček a cítila se jako po koťatech. Zřejmě jsem tak i vypadala, protože můj muž pronesl: „Podívej se na sebe! Ty už vůbec nežiješ vlastní život!“

Ejhle, manžel! Trochu jsem na něj v posledních letech pozapomněla.V duchu jsem mu dala za pravdu. Opustila jsem své zájmy; nedělala jsem to, co bych chtěla. Svářel se ve mně rozum a cit: děti přece tak rychle odrostou! A manžel zestárne… Byl si toho vědom. Na víkend chtěl jet do Londýna, plánoval sérii džezových koncertů, toužil navštívit místa našeho mládí.

„A co děti?“ ptala jsem se.

„Mají rodiče,“ odpověděl rozhodně.

V dalším dni mě dorazila dcera. U kafe řekla, že je na čase, abych žila svůj život…

Tak dobře. Vyzbrojena předsevzetím, jsem začala žít. Vyrazila jsem plavat, cvičit, k holiči.

Stýskalo se mi (copak asi teď, kočičky moje, dělají?), ale opakovala jsem si: mám svůj život, mám svůj život. A pak telefon a v něm dětské hlásky… Položila jsem sluchátko a uvědomila si, že kompromis je dobrá věc: i s vnoučaty se dá žít vlastní život. Mají přece rodiče, babička je nadstandard, ne každodennost.

„Babičkuji“ dál, ale s mírou. A děti přes koleno beru jako lék na duši i tělo: když jsem s nimi, nic mě nebolí. Není čas se pozorovat. Vnoučata neškrtím. Ani tak, ani tak.