HOSPODYNĚ Můj muž se uplatnil se v jisté telefonní firmě a jeho kariéra oslňovala jako ozářený alpský ledovec. Nic proti tomu. Doma sice pobýval asi jako v nedělní škole, ale dalo se to zvládnout. Tedy, já jeho nepřítomnost zvládala; děti už méně.
Před svým kariérním úspěchem mi byl zdatným pomocníkem: nakoupil, opravil, obstaral. Teď měl sotva čas si vybrat oblek ze skříně. A začal se vztekat kvůli nevyžehleným košilím nebo mé zapomnětlivosti. „Jsem na všechno sama,“ připomínala jsem.
„Tak přestaň chodit do práce. Můžeme si to dovolit.“
„Abys měl stoprocentní servis? Ne!“
Nehodlala jsem se vzdát svého povolání, i když výdělek učitelky v mateřské škole byl podle něj jen slušným kapesným. Večery jsem (po nutném zajištění chodu domácnosti a obstarání dětí) proseděla, jako vždycky, u příprav.
Jednou, když jsem nestačila nakoupit a manžel práskl dveřmi lednice se slovy:
„Tady už zase nic není“, jsem dostala nápad a hned mu ho sdělila:
„Pořídím si pomocnici v domácnosti!“
„Ani nápad,“ řekl. „Nesnesu, aby mi tady někdo slídil. Zůstaň doma a bude po problému.“
„Nikdy! Jediným řešením je pomocnice,“ nedala jsem se a nápad se rozhodla prosadit.
V agentuře jsem se dozvěděla, že plat hospodyně (termín pomocnice v domácnosti prý není adekvátní její kvalifikaci) na plný úvazek je jen lehce nižší než ten můj. A že každá hospodyně je proškolená v různých znalostech a situacích; od použití čistících a pracích prostředků až k prostírání slavnostní tabule. Prošla i intenzivním psychologickým školením a přísnými zkouškami.
„Mnohé vysokoškolačky neprospěly,“ zvedla prst majitelka agentury.
„Proboha, v čem třeba?“
„Nu, například v údržbě plovoucích podlah. Nejdřív se přece luxují a pak teprve stírají!“
Je to zřejmě věda, pomyslela jsem si. Znalosti hospodyně jsem ale nijak nesnižovala; kdo ví, co všechno ještě musí vědět.
Domluvily jsme se na dvou půldnech týdně a já očekávala pomocnici (pardon, hospodyni) s průkazem agentury.
Jak pošetilá jsem byla, když jsem před jejím příchodem vyhnala své děti před dům (bez dozoru!) a uklidila byt. Přece jí neukážu špinavou vanu nebo nedej bože, záchod!
Když zazvonila, seděla jsem vyčerpaně na gauči. Byl to hrozný den. Ráno mi muž hodil na hlavu roztrhané ponožky, v práci přišla ředitelka na neohlášenou hospitaci a před chvílí jsem vyhodila ven hádající se děti. Připadala jsem si jako troska před poslední vlnou tsunami.
Oslnila mě. Vešla sotva třicetiletá blondýna s dokonalou postavou, původním povoláním tělocvikářka, jak řekla. A ještě, že v životě miluje změnu a kdy má začít.
„Dopoledne, když raubíři nejsou doma,“ přála jsem si a provinile odnášela koš s prádlem.
„Nechte to tady, to bude hračka,“ prohlásila.
Nabídla jsem jí kávu a nevěděla, jak se chovat. Nemohla jsem se zbavit pocitu trapnosti.
Prohlédla si byt a zdála se být spokojená.
Pondělky a pátky byly její.
Naše domácnost dostala glanc. A stačily k tomu dva půldny. Uklidila, vyprala, vyžehlila.
Po měsíci jsem, na mužovo přání, přibrala středy. To už taky povlékala cíchy a nakupovala.
Můj život se změnil. Těšila jsem se do práce, těšila jsem se domů. Manžel prý nikdy neměl tak nažehlené košile. A já vycíděný sporák.
Na lepší se rychle zvyká. V našem manželství zavládla spokojenost. Muž šel v zaměstnání od úspěchu k úspěchu a mě kolegyně přemlouvaly ke konkurzu na ředitelku.
Žili bychom tak, dokud bychom neumřeli, kdybych se jedno dopoledne nevrátila neočekávaně domů.
A hle! Hospodyně zvládla oblažovat i mého manžela. Vyhodila jsem je oba.
A oni šli. Muž prý dokonce rád.
Stěžovala jsem si v agentuře. Vyhodili ji.
Ale co je to všechno platné! Jsme v rozvodovém řízení. Moje finanční zajištění kleslo jako řeka v době sucha. Abych sobě a dětem zajistila slušnou životní úroveň, přijala jsem vedlejší zaměstnání. Zatím se školím v kurzu pro hospodyně a řeknu vám, že se dozvídám plno nových věcí.
Oni žijí v jejím bytě. A považte! Aby se mohla věnovat svému miláčkovi, má hospodyni.
