Na čas se dalo spolehnout.

Začal letní čas. Nemám tu změnu ráda a nevidím v něm žádnou výhodu. Každého půl roku porovnávám čas s tím minulým: takže teď by bylo teprve (nebo už) tolik a tolik … Buď je všechno  o hodinu dřív nebo o hodinu později. Kdyby tak šlo hodiny ignorovat!

Vzpomněla jsem si na dávné školní zaspání. Nezpůsobilo ho posunutí času, ale lidský faktor. Jednoho rána na konci padesátých let jsme spolu se sestrou zoufale bušily na dveře školy. S brekem a vědomím strašného průšvihu. Osm pryč, park před školou zel prázdnotou, škola zamčená. „Pane školníku,“ volaly jsme (určitě to bylo „soudruhu školníku“), „otevřete!“ Nic. Rodiče byli dávno v práci. Svačinu a snídani, připravené maminkou, jsme nechaly na stole. Fofr jsme mívaly každé ráno. Možná proto, že jsme bydlely u školy a spoléhaly se na to. Často jsme lítaly po bytě a sháněly svoje věci...  Ale tak velké zaspání jsme prožívaly poprvé. „Pane školníku, otevřete,“ prosily jsme, úplně rozklepané strachy. „Co je?“ objevil se ve dveřích nevrlý obličej. „My, my jsme zaspaly!“ Bože, ta ostuda! A sborový zpěv „Ivánku náš“ ! „Co blázníte, holky?“ řekl naštvaně. „Je sedm pryč! Jděte si domů ještě zdřímnout,“ bouchl nám dveřmi před nosem. Stály jsme tuhé jak rampouchy. Sedm hodin? Jo, bylo ještě šero…  Ale teprve sedm? Loudaly jsme se domů. Hned po příchodu jsme zkontrolovaly všechny hodiny v bytě. Sedm deset bylo na všech. Umyly jsme se, učesaly a nasnídaly. Kdo špatně nařídil budík nebo se přehlédl, dnes nevím. Bylo nám kolem deseti a na čas se dalo spolehnout. Byl stejný v létě v zimě. Chyba byla jen na naší straně. Ještě že tak. Při změnách času bychom zbořily školu.