Zase se blíží dušičkový čas, ve kterém budeme nosit květiny na hroby a vzpomínat. Možná si uvědomíme i vlastní smrtelnost.. A někoho z nás napadne, co tu po nás zbude. Jaká bude – ona příslovečná - stopa v písku.
Nu, necháme ji v našich dětech. Výjimeční jedinci v geniálním díle. A snad všichni v náhrobku s vytesaným jménem. Nebo v urně, uložené ve schránce, nebo i ve skříni. Ve skříni stále častěji. A mnozí nespočinou ani tak. Přejí si být rozprášeni, aby živé neobtěžovali chozením na hrob. Smrt se krčí v koutku našeho vědomí a my ji tam rádi necháváme. Nechceme s ní mít nic společného. Až archaická, jako z minulých století, nám připadá věta : „Bóže, ten měl krásnej pohřeb!“ Krásný pohřeb – to je snad protimluv! Co je na tom za krásu? Protože my, abychom už měli nebožtíka z krku, pohřbíváme naše blízké čím dál častěji bez obřadu. Především ve velkých městech, kde si toho nikdo nevšimne. Není cenzura okolí. Možná se ušetří peníze, ale přidá se trápení. Nerozloučili jsme se. Nedopřáli jsme si čas a prostor na ukončení vztahu, na jeho rekapitulaci .. Kdo má dnes možnost připravit příbuzného na poslední cestu, posedět u něj a pak s okolím sdílet týdny a měsíce žal? Zůstává v nás a cestu ven si nachází v podobě neuróz a depresí. Ano, smrt jakoby nebyla. Je těžké ji přijmout, žít s vědomím její existence. Jak zpívá Nohavica: ".. a smířit se smrtí nejde se.." Nedávno jsem napsala televizní scénář o dvou starých ženách na konci života. Už nic nečekají, když je potká přátelství. Jsou šťastné, ale jen chvíli. Okolí a okolnosti jim nepřejí a ony umírají. Takový film těžko přijmou diváci zábavy typu Talentmánie.. Ale to jsou převážně mladí, a pro ty smrt už vůbec neexistuje. Často si ji uvědomujeme až ve zralém věku. Ostatně: k životu patří zábava i smutek. Chléb a hry i smrt. Kdo navštíví Mexiko v době Dušiček, bývá šokován. V každé výkladní skříni jsou vystaveny atributy smrti – nakreslené nebo vytvořené lebky a kostry. Rodiny i s dětmi tráví čas na hřbitovech, nosí mrtvým oblíbené pokrmy a hodují s nimi. Sladkosti a pečivo připomínají umrlce. Děti chodí po ulicích vystrojené podobně jako ty americké o Halloweenu a žádají o příspěvky „do naší dýně“… Jistě, jiná historie, jiná mentalita. Ale je jasné, že Mexičani berou smrt jako součást života a nic morbidního v tom nevidí. A my? Nu, vzpomínejme, lučme se důstojně a nestyďme se truchlit. Už kvůli sobě.
