Existuje smrt? Pravděpodobně ano!

Zase se blíží dušičkový čas, ve kterém budeme nosit květiny na hroby a vzpomínat. Možná si uvědomíme i vlastní  smrtelnost..  A někoho z nás napadne, co tu po nás zbude.  Jaká  bude – ona příslovečná  - stopa v písku.

Nu, necháme ji v našich dětech.  Výjimeční  jedinci  v geniálním díle.  A snad všichni v náhrobku s vytesaným jménem.  Nebo v urně, uložené ve schránce, nebo i  ve skříni.  Ve skříni stále častěji. A mnozí nespočinou ani tak. Přejí si být rozprášeni, aby živé neobtěžovali chozením na hrob. Smrt  se krčí v koutku našeho vědomí a my ji tam rádi necháváme. Nechceme s ní mít nic společného. Až archaická, jako z minulých století,  nám připadá věta : „Bóže, ten měl krásnej pohřeb!“  Krásný pohřeb – to je snad protimluv! Co je na tom za krásu? Protože my, abychom už měli nebožtíka z krku, pohřbíváme naše blízké čím dál častěji bez obřadu. Především ve velkých městech, kde si  toho nikdo nevšimne. Není cenzura okolí. Možná se ušetří peníze, ale přidá se trápení. Nerozloučili jsme se. Nedopřáli jsme si čas a prostor na ukončení vztahu, na jeho  rekapitulaci ..  Kdo má dnes možnost připravit příbuzného na poslední cestu, posedět u něj a pak s okolím sdílet týdny a měsíce žal? Zůstává v nás a cestu ven si nachází v podobě neuróz a depresí. Ano, smrt  jakoby nebyla.  Je těžké ji přijmout, žít s vědomím její existence. Jak zpívá Nohavica:  ".. a smířit se smrtí nejde se.." Nedávno  jsem  napsala  televizní scénář o dvou starých ženách na konci života. Už nic nečekají, když je potká přátelství. Jsou šťastné, ale jen chvíli. Okolí a okolnosti jim nepřejí a ony umírají. Takový film těžko přijmou diváci zábavy typu Talentmánie..   Ale to jsou převážně mladí, a pro ty smrt už vůbec neexistuje. Často si ji uvědomujeme až ve zralém věku. Ostatně: k životu patří zábava i smutek. Chléb a hry i smrt. Kdo navštíví Mexiko v době Dušiček, bývá šokován. V každé výkladní skříni jsou vystaveny atributy smrti – nakreslené nebo vytvořené lebky a kostry. Rodiny i s dětmi tráví čas na hřbitovech, nosí mrtvým  oblíbené  pokrmy a hodují  s nimi. Sladkosti a pečivo připomínají umrlce.  Děti chodí po ulicích vystrojené podobně jako ty americké o Halloweenu  a žádají o příspěvky „do naší dýně“…  Jistě, jiná historie, jiná mentalita. Ale je jasné, že Mexičani  berou smrt jako součást života a nic morbidního v tom nevidí. A my? Nu, vzpomínejme, lučme se důstojně a nestyďme se truchlit. Už kvůli sobě.