STARAT SE O ZDRAVÍ JE PRO SMÍCH

LETNÍ POVÍDKA pro VÍKEND MF DNES Já vám řeknu, že mi připadá směsný, polykat ty různý doplňky stravy, co se inzerujou. Ty laktobacily, koenzymy, enzymy, ženšeny a já nevím, co ještě. Pít bylinný čaje, to je něco jinýho, ale já to nikdy nepotřebovala. Nepozorovala jsem se a makala.

Celej život mi vadilo hekání  muže i ženských v práci. Hekání a stížnosti. Jak je někde louplo, byli u doktora. Stačí makat a nefňukat, myslela jsem si. Jejich trable byly zbytečný a směšný.

Mě se taky nikdo neptal, co mě bolí, když jsem jednotila řípu, sekala trávu, sušila seno nebo tahala na kole proviant. Králíci, slepice, prase, JZD, domácnost, děti, manžel. Všechno muselo šlapat jako hodinky, večer jsem sotva lezla do postele. Na marodnýho muže jsem se dívala jako na zvíře, který má bejt vyřazený z chovu. Jestli nám dal zdraví pánbůh nebo nějaký naše snažení, tím jsem se nezabejvala. I když muž by bez svýho snažení, bez těch lektvarů, co si věčně vařil, byl mrtvej. Nesloužil mu pajšl a věčně držel dietu. Josef se má rád, říkala jsem si. Ale nebyla jsem necitelná a tajně jsem mu dietu přilepšovala a mastila jídlo. Kdybych to nedělala, už by tady nebyl.

Mně tělo netrápilo. Bylo taky pěkně vycepovaný! Já jedla všechno. A po vobědě trochu sladkýho, to bylo moje. Ale když mám po čokoládě zácpu, říkám si, co vlastně mám z důchodu… Ale nelituju se, to ne!

Zdravá  jsem byla do sedmdesáti. Pak mě naštval žlučník, potvora! Prej to bylo z mýho milovanýho prorostlýho masíčka. Houby! Dvakrát za rok jsme zabíjeli, přece se takový dobroty nevzdám! Šla jsem na operaci a pak si musela lecos odpustit. Už dávno zase můžu všechno.

V jednasedmdesáti jsem spadla z hrušky. Vypadá to jako vtip, ale kdo ví, jak sladký jsou zavařený solanky, ten mi rozumí. Praskla pode mnou větev a já si pádem zlomila stehenní kost. Takovou bolest nikomu nepřeju.

„Lézt na hrušku! Nemáš rozum, bábo,“ řekl mi muž.

Už tehdy mi už neřekl jinak, než bábo! Jaká já pro něj byla bába? Nedal si říct, tak mu taky říkám dědku.

V nemocnici mi nohu sešroubovali a půl roku jsem pak chodila o berlích. A jak mě při tom  bolely záda, myslela jsem na dědka. Celej život si na ně stěžuje. Teď jsem věděla, o čem mluví.

Za dva roky jsem si zlomila krček v kyčli. Bylo to navečer začátkem listopadu. Zavřela jsem slepice, šla do baráku a uklouzla na namrzlým betonovým chodníčku. Jsem těžká, a tak jsem spadla jako kámen. Ta bolest! Nemohla jsem se ani hnout. Byla tma a nikde nikdo. Dědek se povaloval u televize, já u chlívků za barákem. Volala jsem. Až za půl hodiny ho napadlo, kde asi jsem.

„Spíš bych se dovolala smrti, než tebe,“ řekla jsem mu vztekle.

Ani mě neodtáhl. Volal synovi, sám tu sanitu zavolat neuměl. Naložili mě i v tom špinavým vaťáku, co mám na dvůr. Poležela jsem si dva měsíce v nemocnici a operace zlomenýho krčku nebyla nic příjemnýho. Syn za mnou jezdil každej tejden, dědek s ním přijel dvakrát. Bylo mi ho líto, zhubnul jak vysypanej pytel. K synovi ale nechtěl, palice tvrdá.

Už v nemocnici mi syn řekl: „Slepice nepotřebuješ. Vajíčka ti za takový trápení nestojí.“

Moje slepičky dali švagrový. Všechny. Nesla jsem to hůř než doživotní kulhání. Představovala jsem si ten prázdnej kurník a slzy mi tekly. Co teprve, když jsem se doma poprvé došourala za barák! Žádný kvokání, ticho jak v márnici.

Brečela jsem a brečela. Dědek si myslel, že radostí z návratu.

Však počkej, říkala jsem si. Já fňukat nebudu!

Za půl roku, to už jsem chodila jen o jedný francouzský holi, jsem si nechala tajně přivézt pět malých slepiček. Dědek i syn se vztekali, ale já si nenechala svý potěšení vzít.

Rok po mým úrazu jsme s dědkem oslavili diamantovou svatbu. Seděli jsme s rodinou u nás v hospodě a já si poprvé uvědomila, že už nemám tolik síly, jako syn a snacha. Bože, když mi bylo padesát, šedesát i sedmdesát, to jsem o těle nevěděla!

Za pár dní, večer, když jsem šla od slepic, jsem upadla podruhý. Zase byl namrzlý listopad a   já zabrkla, to se může stát každýmu. Dědek dřímal v setnici vpředu. Našel mě až za dvě hodiny, když šel na záchod. To už jsem byla prochladlá a bolestí vyřízená.

Nepolitoval mě. Hodil na mě deku a šel volat synovi. Zase mě naložili tak, jak jsem byla.

„Mluv na mě,“ volala jsem na dědka. „Proč na mě nemluví?“ ptala jsem se doktorky.

Ale on se ode mě otáčel. Měl prej na mě takovej vztek, že nemohl mluvit.

I syn měl vztek. Prej že jsem neopatrná a nevážím si zdraví. Jako bych si zlomila ten druhej  krček schválně!

Než  jsem se vrátila z nemocnice, vymlátili mi nejen slepičky, ale i králíky. Dědek se o ně nechtěl starat. No jo, on se stará jen o sebe.

 „Ať tě to ani nenapadne, brát si je znovu,“ kázal mi syn. „Buď ráda, že můžeš chodit!“

Chodit! Jenomže v takovým vozejku se sedačkou, bez něj se bojím. A pořád to bolí.

Dědek říká, že mě nelituje. Že znám jenom práci a o svý zdraví že jsem se nikdy nestarala. Proč bych se starala? Tělu se nemá věnovat větší pozornost, než je nutný. Prej nevím, co způsobuju ostatním. Ostatním? Když, tak jen sama sobě! Jeho řeči ale nepřehluší to ticho na dvoře.

Tak jo, řekla jsem si, budu myslet na svý zdraví. Třetí nohu nemám a další zlomenina by mě zabila. Dědek si vyléčil propitý játra a zkrotil bolavej hřbet. Nejsem o vo nic horší.

Na jedný kontrole, kam mě vozí syn, jsem se ptala doktora, co můžu pro svý zdraví udělat. Řekl mi, že moje slabý kosti chtějí vápník co je v jogurtech, sýrech a tvarohu a taky vitamín D.  Nějakej mi napsal, ale nejlepší je prej slunění.

Vzala jsem si jeho slova k srdci. V krámě si kupuju mléčný výrobky a jím je denně. Ale slunění? Copak já měla někdy čas na slunění?

Ale teď mám.

Dědek se mohl potrhat smíchy, když mě viděl. A hned to vyprávěl synovi:

„Bába seděla v tom svým vozejku ve výběhu u slepic, u zchátralýho kurníku, kterej chceš zbourat. Odhalila se skoro do půli těla, až jí byla vidět růžová podprsenka. Vočima mžourala proti slunci a chytala bronz.“

No co, u kurníku je pěkný závětří a já tam ty svý holky všude pořád cejtím… Ale potvrdila se mi stará věc: jak se člověk začne starat o svý zdraví, je všem pro smích.