Bylo nás šest

Šest holek a stejně tolik kluků. V padesátých a šedesátých létech jsme prožívali dětství a mládí v hornickém činžáku zvaném Rafanda.Tak mu říkali obyvatelé vedlejších vilek, kteří časté hádky nájemníků chtě nechtě sledovali.

Nebyli jsme pyšní, že žijeme na Rafandě, ale v podstatě nám to nevadilo. Měli jsme jiné starosti. V létě na dvoře atletické závody (za povzbuzování partají, vyhlížejících z oken), v zimě na tomtéž dvoře bruslení a celoročně klubovnu ve sklepě.  My holky, jsme měly ještě své holčičí – i když někdy drsné – hry. Nejmladší z nás jsme nacpaly do hlubokého kočáru, vozily ji po městě a vydávaly za postiženou jen kvůli lítosti dospělých; hrály si na Fučíka a Zoju Kosmoděmjanskou i s mučením; záviděly jsme Sochorčatům balíky šatů z Ameriky a divily se, co ti imperialisti dovedou; lítaly jsme po dvoře v divadelních kostýmech a parukách, uloupených z gauče mých rodičů - ochotníků; simulovaly modlení u kapličky pro srandu ze staroušků, chodících okolo, ale taky jsme nezištně a pionýrsky pomáhaly stařenkám s nákupy a úklidem… Jednou některá nebyla doma (nebo neotevřela) a to neměla dělat. Naše zklamání z nemožnosti udělat další dobrý skutek bylo silnější než dobrý úmysl a my jsme jí jaksi … znečistily vrátka. Dohra byla katastrofická. Ve škole i doma. V pubertě pak zase špatně dopadlo „přemísťování“ věnce z pomníku rudoarmějců na bedra Ježíše Krista v malé kapličce …

Tyhle a další příhody jsme probíraly v sobotu 15.5. při dívčím setkání ve městě našeho dětství. Neviděly jsme se dobrých čtyřicet let a k „akci“ nás vyprovokovala nenadálá smrt jedné z nás. Samozřejmě jsme měly obavy, jestli se vůbec poznáme… Ale ano, byly jsme to my, rošťácké holky, jen o pár desítek let starší. Málokdy v posledních letech jsme se tak nasmály! Slzy tekly proudem. Škoda jen, že při tom pamatuješ, byly naše vzpomínky nejméně o šestinu chudší. O ty Heleniny!

Prošly jsme i nově zateplený starý dům a zazvonily u dvou zbývajících starousedlic. Poznaly jsme se a bylo to milé.

Návraty patří k věku, ale nezapomněly jsme ani na současnost. Marta Issová nám nemusí připomínat, koho volit. Víme to, díky zkušenostem, líp než ona. Na tom jsme se shodly.

A to i přes to, že jsme vyrostly v hornickém činžáku. Nebo právě proto?